Už jste si také určitě všimnuli flotily více či méně otřískaných dodávek na parkovištích  supermarketů? Za jejich volanty vždy sedí drobní mužíčci. Po asi půlhodině auta odjíždějí, pro změnu víceméně natřískaná zbožím. Z obchodních akcí. Mužíčci se ztrácejí za dvěma nákupními vozíky s vyrovnanými krabicemi a pytli až k nebi jako asijské pagody, až to popírá zákony statiky a dynamiky. Podivné stavby jsou umně vytvořeny ze zlevněného zboží. Následně ho naleznete v regálech nejrůznějších kšeftů a kšeftíků nesoucích vývěsní štít „Večerka“. S patřičnou přirážkou, ale přitom s cedulkami „japka levne, spotky bavlná“. Není žádným tajemstvím, že tyhle krámy a krámky většinou  porovozuje vietnamská obchodní komunita. Spíš kšeftařská. Za našich pradědečků se tomuhle říkalo keťasení a ti, kdo ho provozovali, byli ve všeobecném společenském opovržení.

V letácích přetékajících z vašich schránek se zhusta dočtete, že to a to si smíte nakoupit v omezeném množství na osobu a den. Před pár lety jsem se kvůli tomu i trochu zlobil. Než jsem zaregistroval to hemžení lidiček vycpávajících své vehikly, až courají břichem po zemi a na své cestě důstojnou čtyřítkou se maskují černými oblaky z výfuků. Žádná omezení však pro ně neplatí. Někdy si je člověk jistý, že ti různí „detektivové“ a „černí šerifové“ na ně nejen klidně a bez hnutí civí, ale ještě jim půjdou na pomoc, až jim nějaká ta bedna sletí přímo pod nohy. Pokladním je to úplně šumafuk, mají práce, že nestíhají. Při dvou kasách v době na konci pracovních směn ani není divu. Asi abyste nezapomněli, jak vypadaly fronty za „totáče“. Řetězce se pak na nás „hojí“ jinak. Třeba úmyslným prohazováním drahého, „neakčního“ tovaru za ten „akční“. U kasy či spíš až za ní si toho sice všimnete, ale pro deset korun mávnete rukou a už se nevracíte („Je všechno v pořádku, prosím?“). Přesně s tím se ovšem počítá. A tak je z toho nakonec symbióza supermarketů s hokynáři. Odnášíme to my, zákazníci, takto stádo dojných krav.

Byl jsem ale i svědkem takovéto situace: horký letní den, ke kase v Penny Marketu přijíždí vozík plný konzumní vody, která je právě v akci. Zjevně Čech či alespoň Evropan, v montérkách a propoceném triku. Pokladní mu odmítá nákup namarkovat, protože je „nadměrný“. Na jeho odpověď, že to veze chlapům na dílnu, aby nelekli jako ve vypuštěném rybníku pokladní krčí rameny. Přichází ostraha a velitelsky pána posílá, aby své zboží vyložil zpět na paletu. Pět minut poté se ještě větší náklad té samé vody stěhuje za pomoci ochranky do vietnamské dodávky. Řádně propuštěný přes kasu. Diskriminace naruby? Nebo tichý kartel řetězců s komunitou majitelů vietnamských obchodů a obchůdků? „ČOIku“ tohle zjevně vůbec nezajímá. Alespoň nevím o případu, kdy by proti tomuhle podivnému nadržování zasáhla.

Vím, že někdo může namítnout, že nebýt Vietnamců, nikdo si v menší obci, anebo navečer nikde nenakoupí. Zamyslel se někdo ale, odkud že pocházely peníze, za které si tato naše menšina kamenné obchody nakoupila? Z paměti se už vytrácí stánky na tržištích, kde paragon byl věcí neznámou a berňák neviděl z příjmů ani halíř. Za to mizely a stále mizejí krámky místních obchodníků, kteří daně a další odvody zaplatili a pak zavřeli pro červená čísla ve svých účetnictvích. A v jejich krámech se usadili ti „šikovní“ obchodníci původem z Vietnamu.

Pošlete-li něco takového, co jsem právě napsal, do některého tištěného deníku, týdeníku a podobně, neotisknou vám to. Mají asi strach. Strach z toho, že by mohli být popotahováni za rasismus, nerovný přístup a xenofobii. A tak jsem se uchýlil k svému profilu v Parlamentkách. Tady se naštěstí ještě pořád necenzuruje.

Nyní jenom čekám, až se na letácích konečně objeví logo složené z vietnamských státních barev a objeví se slogan „S láskou k deltě Mekongu“.