Před týdnem jsem jako jeden z možných scénářů vývoje napsal
Německo bude dále uplatňovat své vize a vnucovat je okolním zemím a EK využije ustanovení Lisabonské smlouvy a „kverulanty“ přehlasuje, případně je donutí k tomu, že „nařízení“ přijmou dobrovolně. Ostatně s povinnou dobrovolností máme své zkušenosti.
Musím se přiznat, že tento scénář pokládám za pravděpodobnější a je na každém z nás, jak na něj reagovat. Moc možností není.
a) Jednou z nich je, že nátlak, jako již několikrát v historii, přijmeme a opět se staneme „nesvéprávným územím pod správou cizí moci“ tentokrát navíc s rizikem, že se z nás časem stanou cizinci ve své vlastní zemi.
b) Druhou variantou je, že se pokusíme opět vzít „správu věcích svých do svých rukou“ i za cenu případného vystoupení z EU. To by bylo nepochybně spojeno s řadou ekonomických a dalších problémů. Nicméně obhajoba suverenity a samostatnosti je vždy spojena s ochotou jít „do hrdel a statků“. Priority si musí každý určit sám.
Odpovídající reakci si musí vybrat každý sám, s plným pochopením všech následků a důsledků včetně toho, že rozhodnutí ovlivní vývoj našeho státu a národa na dlouhou dobu.
A nelze vyloučit, že okamžik rozhodnutí nastane dříve, než si myslíme.
A ta doba nastala - dle mého názoru je řešení jediné. Prostě říci NE. A pokud to EU nebude ochotna akceptovat, bude se muset obejít bez nás. Protože svobodu a samostatnost nemohou vyvážit žádné dotace.
Osobně se nehodlám stydět ani před svými předky, kteří pro uhájení naší samostatnosti položili své životy, ani před svými dětmi že, jim předám život v protektorátu.