Před týdnem jsem jako jeden z možných scénářů vývoje napsal 

Německo bude dále uplatňovat své vize a vnucovat je okolním zemím a EK využije ustanovení Lisabonské smlouvy a  „kverulanty“ přehlasuje, případně je donutí k tomu, že „nařízení“ přijmou dobrovolně.  Ostatně s povinnou dobrovolností máme své zkušenosti.

 Musím se přiznat, že tento scénář pokládám za pravděpodobnější a je na každém z nás, jak na něj reagovat.  Moc možností  není. 

 a) Jednou z nich je, že nátlak, jako již několikrát v historii, přijmeme a opět se staneme „nesvéprávným územím pod správou cizí moci“ tentokrát navíc s rizikem, že se z nás  časem stanou cizinci ve své vlastní zemi.

b) Druhou variantou je, že se pokusíme opět vzít „správu věcích svých do svých rukou“ i za cenu případného vystoupení z EU.  To by bylo nepochybně spojeno s řadou ekonomických a dalších problémů.  Nicméně obhajoba suverenity a samostatnosti je vždy spojena s ochotou jít „do hrdel a statků“.  Priority si musí každý určit sám.

Odpovídající reakci si musí vybrat každý sám, s plným pochopením všech následků a důsledků včetně toho, že rozhodnutí ovlivní vývoj našeho státu a národa na dlouhou dobu.

A nelze vyloučit, že okamžik rozhodnutí nastane dříve, než si myslíme.

A ta doba nastala - dle mého názoru je řešení jediné. Prostě říci NE.  A pokud to EU nebude ochotna akceptovat, bude se muset obejít bez nás. Protože svobodu a samostatnost nemohou vyvážit žádné dotace.

Osobně se nehodlám stydět ani před svými předky, kteří pro uhájení naší samostatnosti položili své životy, ani před svými dětmi že, jim předám život v protektorátu.