Všichni si nutnou reformu přehazují z ruky do ruky jako horký brambor už nějakou dobu a nevypadá to, že řešení je nějak zvlášť na dosah.

Evropská komise se ocitla v zoufalé situaci, protože se ukázalo, že povinné kvóty pro žadatele o azyl nechtějí plnit ani ty státy, které pro ně původně hlasovaly. S nadějí, že nový návrh způsobí nějaký posun, podnikla Evropská komise další zoufalý krok a doporučila tyto státy sankcionovat.

Tento návrh vyvolal bouři ve všech členských zemích, protože jde o návrh velice nedomyšlený s velmi konkrétními, neblahými a permanentními důsledky. Návrh k sankcí kromě toho také mezi jednotlivými státy Unie otvírá propast tak hlubokou, že jejich zástupci jen velmi těžce dokážou nalézt společnou řeč.

Přitom je pouze potřeba, aby Evropská komise začala myslet a přestala přiživovat přestřelky mezi jednotlivými státy. Evropská solidarita je samozřejmě nutná. Nelze ji však vynucovat sankcemi. To by ji degradovala na pouhé vydírání. Pravou solidaritu je třeba dávat a přijímat ve formě nejoptimálnějšího příspěvku, který daná členská země může nabídnout. Ať už se jedná o přijímání uprchlíků, materiální, finanční či personální pomoc.

Solidaritu přece nelze vynucovat. Nemůžeme nutit členské státy, aby uprchlíky přijímaly přes nevůli svých vlád a svých občanů. Ostatně ani samotné žadatele o azyl nemůžeme podle Ženevské úmluvy násilně nutit, aby pobývali v zemích, kde být nechtějí.

V oblasti Evropského azylového systému a řešení migrační krize nám žádné pokuty potřebný výsledek rozhodně nepřinesou. Přinesou další propast, hospodářskou, politickou i psychologickou – mezi státy, regiony i občany. Je čas aby Evropská komise pochopila, kdy je na místě vymáhat plnění dohod sankcemi a kdy je naopak nutné se vydat po cestě dobrovolné spolupráce, v rámci které budou státy mít možnost podílet se na řešení tak, jak nejlépe mohou.

Pavel Poc