Kreveta je korýš. Korýši nejsou žádní velcí intelektuálové. Jakýs takýs mozek, nějaká ta břišní nervová uzlina a šmytec. Co se týká zvířecí inteligence zastávám optimistické, ale dokonce téměř kacířské názory. V tomto směru se tedy hluboce rozcházím s oficiální západní vědou, která donedávna pochybovala například o tom, že takový korýš vůbec cítí bolest. Šlo v zásadě o obhajobu názoru, že takovému humrovi, který je též korýš, uvaření zaživa v podstatě nevadí. Jenže to by byl jiný příběh a v něm bych moc a moc nadával. Ale zpátky ke krevetám.

Krmení krevetek je jednoduché. Hodíte do akvária několik tabletek příslušného krmiva, a ty klesnou ke dnu, kde se na ně krevetky vrhnou. Potud v pořádku. Co jsem ale opravdu nečekal a silně mne to překvapilo je to, že některé krevety, místo aby začaly oštipovat maličkými klepítkatými nožkami kousky potravy celou tabletu popadnou, odnesou někam daleko od ostatních, nejlépe do úkrytu a tam se teprve začnou krmit.

Vidět takto složité chování u tak jednoduchého živočicha, to je pravý etologický orgasmus. Prajednoduchá nervová soustava korýše musí totiž zvládnout neuvěřitelně komplikovanou úvahu. Jednak odlišit tento druh potravy od druhého. Kousky řas a jinou přirozenou potravu totiž nikam nenosí. Potom potlačit reflex, který krevetu nutí k neustávajícímu „oštipování“ podkladu, po kterém se pohybuje ve snaze získat potravu. A pak, místo snahy co nejrychleji sníst co největší kus nalezené potravy a servat se o něj s ostatními, uchopit některými nožkami tabletku a na ostatních mazat do úkrytu nebo přinejmenším pryč od ostatních hladovců. A to už není nic jiného než plánované chování a docela zralá úvaha.

No nic. Dneska bude k večeři krevetový salát. Musím jít do kuchyně, dám si na talíř pořádnou porci a odnesu si to ke stolu na svoje místo, aby mi to nikdo nesnědl. Evoluce neevoluce, zase tak moc se nezměnilo.