Již poněkolikáté musím říci, že toto zplošťování diskuse na téma být "uvnitř" či "venku" pokládám za znak jisté nevyspělosti národní debaty o budoucnosti Evropské unie.

Namísto otázek obsahu řešíme neustále pouze symbolické a formální záležitosti. Již u fiskálního paktu kdekdo volal po připojení dříve, než znal jeho obsah a dopady. To pokládám za nešťastné. Otázku připojení se k čemukoli nelze řešit zbrkle a pocitově, ale na základě podrobných analýz a hlubší debaty.

Jistě, budoucí vývoj evropské integrace nevyhnutelně směřuje k "vícerychlostní" Evropě. Měnová unie cítí logicky potřebu se integrovat více než státy mimo ni. Řada chystaných nových opatření se bude proto dotýkat jen eurozóny.

Diskutovat tu, zda chceme být v hlavním proudu či nikoli, je absurdní. Otázka stojí, kdy budeme chtít přijmout euro, a všechny s tím spojené důsledky.

Některá budoucí opatření budou zřejmě otevřená i státům mimo eurozónu. Na stole je například návrh na zavedení daně z finančních transakcí jen pro některé státy na dobrovolném principu.

Dokonce i nová bankovní unie by se zčásti mohla vztahovat jen na některé státy. Zatím ale nelze říci, kde bude použit tento model, a kde se půjde naopak cestou spolupráce celé sedmadvacítky.

Ovšem pokud bude v některých dílčích tématech skutečně uplatněn model užší spolupráce některých zemí, je skutečně možné se předem hlásit, že budeme "uvnitř", aniž bychom věděli, čeho se taková spolupráce bude týkat? Chceme dobrovolně zavést daň z finančních transakcí jen proto, že tak učiní možná i většina ostatních? Chceme se zbavit národního dohledu nad finančním trhem jen proto, že tak učiní někteří další? V tomto druhém případě dokonce zcela bezpochyby platí, že by to bylo ku škodě ekonomických zájmů České republiky.

Nadcházející summit bude řešit skutečně stěžejní témata. Hodlám konstruktivně přistoupit k projednání nového Paktu pro růst. Podpořím i využití nových nástrojů, jež doplní dosavadní kroky na podporu fiskální disciplíny.

V diskusi o budoucí podobě eurozóny jistě podpořím využívání koordinace hospodářských politik i hlubší zapojení národních parlamentů do rozhodování. Jsem připravený vést diskusi o vzniku fiskální unie v eurozóně, včetně omezení rozpočtových pravomocí členských států měnové unie a povinnosti žádat předem o schvalování zadlužování.

Eurozóna se nachází na rozcestí, z něhož vede jedna cesta k jejímu rozkladu a druhá k posílení integrace fiskálních politik. Měli bychom se ale bavit o realistických cílech a nestanovovat předem před jednáními v Evropské unii mety, jejichž dosažení je nepravděpodobné – jinak bude pouze narůstat zklamání. I v případě realistických kroků na cestě k fiskální unii je ovšem jasné, že půjde o zásadní posun integrace, který mění obsah našeho závazku přijmout euro.

Nejproblematičtější jsou pro Českou republiku návrhy "bankovní unie", jež by ohrozily účinnost národního dohledu a vedly by k možnosti vyvádět snadno prostředky z českých bankovních domů do jejich mateřských společností v cizině. Chápu, že je to zajímavé pro západoevropské státy, ale pro nás to má nebezpečné důsledky.

Na všechna tato témata budu rád na národní úrovni nadále debatovat se sociálními partnery, s opozicí i s odbornou veřejností. Ovšem nejsem připraven na povrchní, rádoby koncepční debaty na téma hlavní versus vedlejší proud.

Mluvit musíme o konkrétních návrzích a jejich dopadech. Pak můžeme zaujmout postoj k evropské integraci na základě pečlivého zvážení podle konkrétních důsledků na naši ekonomiku a naše občany.