Český národ po už skoro tisíciletém vývoji a růstu, po tisíciletém zocelování v bojích o svou holou existenci, po staletích shromažďování literárních důkazů o své civilizační vyspělosti, staletými písemnými podklady dokazujícími nesmírnou bohatost, pestrost a krásu českého jazyka, národ působící tisíc let stále ve stejném svém prostoru na této planetě, by přec neměl dopustit radikální obrat k nějaké novodobé asimilaci či násilnému

rozemletí do podoby, kterou dnes nedovedeme domyslet.

Můj pohled může být konservativní, ale také opatrný. Může to být také pohled staromilců, kteří nechtějí dopustit to, že oběti válek a bojů, někdy též jen individuálních akcí jednotlivců – byly všechny zbytečné, protože generace počátku 21. století – si může usmyslet, že je žádný český národ nezajímá, český stát se rozplyne v nějakých regionech bruselsko - byrokratické části Evropy.

I to může být cesta.

Nelze se nepopasovat s pohledem křesťana na jeho pohled k bližnímu. Zdálo-li by se mnohým, že necírkevní osoba nemá právo vykládat postoje křesťanství, přidal bych se k osvícencům a zopakuji, že na výklad bible tu není pro jeden a půl miliardy věřících křesťanů, jen nějaký nejvyšší pop, metropolita, bratr, papež, kardinál či farář jakékoli křesťanské církve. Pro svéprávného jedince postačí bible, aby si něco mohl myslet. Navíc, když si přečte u Kierkegaarda že: považuji za úkol, doznat, že křesťanství se pochopit nemůže a také nemá^10/. Tedy – nepříteli svému (po těch mnoha stech letech bude stále ještě někdo tvrdit, že o nás křesťany a ateisty, džihádisté a jim podobní ze skupiny islámu o nás chtějí jen pečovat a křesťanské kostely nám stavět?), jako křesťan, jeho ránu pěstí na mé oko, měl bych pohlazením opětovat – tak mi velí moje láska k bližnímu svému tedy i nepříteli.

Dobře.

S tím se musí – a má právo křesťanský volič, arciť, vyrovnat, musí si to nějak vyjasnit a v hlavě uspořádat. Nu, a vracíme se opět k oné metafoře stolu prostřeného těmi, kteří přispěli k tomu, aby byl pln pokrmů a chleba vezdejšího. Rohlíkem rozděleným pro sto lidí se jím sto lidí nenasytí.

Nenasytí.

Smyslem života je sloužit, musí to platit pro všechny, kteří mohou pracovat. Kdo neslouží, nepřispívá na náš společný stůl – tomu nebudeme nikdy bránit, že neslouží.

Nesmíme dopustit válku jedné a půl miliardy křesťanů (a kolikže to ateistů a bezvěrců?) proti jedné a půl miliardě vyznavačů islámu. Žijme odděleně – v míru vedle sebe. Neberme si, co chceme, nevnucujme druhé straně své hodnoty. Ať je to jakákoli však strana – poruší-li toto pravidlo a pozvedne-li meč proti straně druhé, je pak spravedlivé se bránit.

Je to spravedlivé – nehladit pak nepřítele svého, chci-li žít, provrtá-li mi kulí hlavu či podřízne-li mi krk. Ten kdo velí – neoplácej, nechť se postaví přede mne a kryje mou hlavu před onou kulí, ať nastaví své hrdlo místo mého, dýce pro mě připravené.

Tento text – jeho šíření, publikace či nepublikace, bude důkazem toho, existuje-li již v Česku potažmo EU ona novodobá cenzura, která nechce mezi lidi pouštět jiné informace než ty, které jsou zplozeny a kýmsi nadiktovány v klimatizovaných kancelářích bruselských nevolených administrativních pochopů.

10/ S. Kierkegaard: Bázeň chvění, Nemoc k smrti; p. 197, Praha, 1993.