Úrovní, kterou dosáhli svou prací za uplynulá staletí.
Je jenom na obyvatelích ČR, jak rozhodnou v případě vniku cizích obyvatel na naše území. Na území, které bylo zdrojem, rodištěm a sémí skupiny obyvatel, která si prokazatelně může říkat – jsme po tisíciletém vývoji - Češi. Máme jednu řeč a jedno historické území, na kterém se tu kodrcáme už 1000 let. A nemnoho nás žije i za hranicemi našeho historického území.
K oné vysoké úrovni životní jen malý dovětek (někteří si dokonce dovolí tvrdit, že jsme si tu nikdy nežili lépe – upozorňuji – jest třeba znát ta jména a osoby, které si tuto větu dovolí, veřejně vyřknout) – každý občan – díky dluhům, které způsobil náš stát – tedy jeho představitelé, dluží státu cca 160 000 korun. V republice nám jezdí přes 5 mil osobních aut – jakožto velice okatý subjekt důkazu vysoké životní úrovně lidí, protože osobní automobily často slouží celým rodinám – je jednou z ukázek toho, že si žijeme relativně dobře – ale na dluh. Ten dluh můžeme ilustrovat množstvím příkladů, ale velmi srozumitelný jest například tento: každý občan je dlužen státu, pokud by majitelé oněch dnes už více než 5 mil osobních aut, muselo zaplatit (protože to auto mají vlastně na dluh) znovu částkou, byť jen dvojnásobnou (2 x 160 000), za své již zaplacené auto, takovýmto způsobem zaplacení alespoň části státního dluhu - kolik pak by jezdilo po našich cestách aut, když 2/3 pracujících nedosahuje na průměrnou hrubou mzdu v Česku?
Přirozeně, že se najde stovka takových, kteří dají příklady z opačné strany – jak skvěle se nám všem nyní v České republice daří.
Možná, že i toto je téma, o kterém už Goethe kdysi dávno něco pronesla na téma diskuse o ní.
Avšak i pro Českou republiku platí počet stolovníků u prostřeného stolu (pochopitelně stolovníků, kteří jakýmkoli způsobem a intenzitou své práce – přispěli nějakým dílem k tomu – aby na stole jídlo bylo). Nemůže být neomezený. Má jasně dané matematické limity. Dostali jsme se tím přirozeně mimo rámec společenskovědní. Dostali jsme se do oboru přírodovědného, k matematice.
Na stole jest x – kg jídla a pití.
Toto x můžeme dělit y – počtem osob (podílejících se svou prací na získání x).
Y nemusíme násobit hned miliardou, abychom byli přesvědčeni o pravdě tohoto dělení. Abychom věděli, že Y jest tou limitou, která nás musí zajímat.
Musí zajímat, pokud chceme, aby náš stát fungoval udržitelně, aby český národ nevyhynul. Nezmizel, historicky nenápadně nevyšuměl.
A protože jsme tolerantní a demokraté – musíme respektovat, že si někteří přejí třeba i tuto cestu (viz 1/, p. 11). A já jim neberu jejich názor. Je to jenom názor, toho či onoho. Tak jako můj. S těmito lidmi (o prostřeném stole by však vítači /pseudohumanisté/ měli vážně přemýšlet) to se mnou při hlasování skončí vždy –
1 : 1.
Voltaire:
Korán je nestravitelná kniha, jejíž každá stránka otřásá zdravým lidským rozumem. Učí strachu, nenávisti a pohrdání druhými. Vražda je v něm legitimní prostředek šíření a udržování této ďábelské doktríny. Znevažuje ženy, rozděluje lidi do tříd a žádá krev a ještě víc krve.
Jak již píšu ve své knize, vše podstatné už napsáno bylo. Tak jako o bibli, tak i o koránu a islámu nalezneme na této planetě ve všech možných jazycích patrně tuny knih. Vyjádření imámů z Maroka až po indonéské Bali, imámů z Černé Hory, Kyrgystánu až po africké Mali či Čad, lze sbírat, nepřetržitě. Nepřetržitě.
Analýzy neskončí, diskuse na dalších 100 let. Výsledek analýz – nula.
