Vicekancléř z Hradu Petr Hájek opět nepřekvapil. Jeho názory o homosexuálech, evoluční teorii, menšiny či události z 11. září jsou předmětem řady komentářů. Některé jsou souhlasné, snad ještě o něco více bičují tzv. Hájkův konzervativní katolicismus. Na něj bych však nesázela jako na „ideologickou“ názorovou odnož o nic více, než on vyčítá všerozmáhájícímu se vlivu „mediokracie“.
Nemyslím si, že by dnes někdo někomu bránil se pokřižovat třeba právě na ulici, a měla bych také výhrady, že to bylo s postupující degradací předlistopadového režimu jaksi zakazované, neboť mám v rodině příbuzné, kteří z důvodů své víry, měli svatební obřad v kostele, babičky se běžně křižovaly v blízkosti míst spojených s vírou či je takto vnímaly, a to na očích dalších, třeba ateisticky zaměřených spoluobčanů.
O megakorupci v EU, resp. významu označení „mega“ nemám takové poznatky, o něž bych opřela takové tvrzení. Ale korupce je fenomén, který doprovází lidskou společnost od dob formování prvních zárodků mocenské mašinérie, stát je samozřejmě vrcholkem pyramidy, kam až tato vztahová forma dosáhla. Vím ale, že polistopadový vývoj dosti napomohl růstu tohoto fenoménu, ač V. Klaus, ještě nikoliv ve funkci prezidenta, proslul výrokem ve smyslu, že „špinavé peníze neexistují“. Tedy v jejich „metafyzické“ podobě zřejmě opravdu ne. Ale metafyzický význam peněz zřejmě nikoho netrápí, dokonce ani ty, kterým se jich nedostává. Nezaregistrovala jsem nijak významnější aktivity právě pana Hájka, že by už tehdy, v 90. letech 20. stol. u nás proti podivně se formujícím a šířícím vztahům mezi nikoliv nevýznamnou částí naší politické scény a rodících se „ekonomických kapitánů“, často pocházejících z řad bývalých stranických nomenklatur spojených nebo přímo vykonávajících funkce na různých úrovních předlistopadového systému. Ale možná se pan Hájek touto dobou prostě nezabýval, anebo taktéž žije v zajetí argumentů části těch, kteří tvrdí, že kdyby se v polistopadovém vývoji postupovalo více směrem k vytváření a další kultivaci právního prostředí, naše ekonomika a životní úroveň by vlastně utrpěly. Já si to nemyslím a nejsem sama. To mě sice může chlácholit, ale je to téměř prázdná množina významů a jejich konotací, které dnes již sotva vrátíme, tím méně změníme.
Ač znám taktéž význam slova mediokracie, nemyslím, že vládne jen tím směrem a v tom smyslu, jež mu přisuzuje pan Hájek. Tedy pokud jen účel nesvětí prostředky. Nyní třeba ty „frontové“, shromažďované panem Hájkem a strukturami, jež souvisejí s názorovým spektrem, jež se snaží hlásat a představuje. Nemyslím si, že by nám vládla média, že však tato významná složka společenského dění má svůj neopomenutelný význam mohou zase jen a jen vypovídat někteří politici, politická či ekonomická lobby, pro něž není problém „najmout si“ takto jako prostředek k dosažení svých zájmů a k prosazení cílů, jež sledují (a platí to i naopak). Že těmto trendům občan často podléhá, bych se ani tak moc nedivila, dojde-li totiž k narušení tolik potřebné rovnováhy v míře kontroly, aktivní účastí alternativních prostředků s významy, které mohou tlumit nárůst jakékoliv mocenské, řídící a organizační „totality“, pak je na problémy nejen zaděláno, stanou se dokonce běžnou součástí našeho života a činí nás posléze i nevědomými účastníky jejich dominantního snažení. Nemyslím si, že by se těmto tendencím vyhnul jakýkoli dosud existující režim, pravda, rozdíl může být v ceně, technologické a technické vyspělosti a „odolnosti“ tzv. veřejné sféry.
Také nevěřím a hlavně vím, že ani pan Hájek, ani ti, jež svými názory prezentuje, a jsou mu nakloněni, působí ve smyslu tzv. kulturní identity, jež by měla zaručit budoucí bezproblémový vývoj naší společnosti a zbavit nás neduhů.
Apokalypsy tak, jak jsou dnes zmiňovány, jsou často symboly našich konkrétních historických, reálných selhání. Jedinou cestou, jak zabránit apokalypsám, je vnímat, rozumět a měnit realitu nikoliv ve jménu nových symbolů, ale z důvodů překonání těch, v jejichž zajetí jsme za léta uvízli, že „vyšší moc“ nás zachrání před námi samými. My sami bychom se měli naučit především spolehnout na realitu našich vlastních sil a schopností. Je to cesta, není to záruka, ale způsob jak tyto záruky najít a dále je systematicky rozvíjet.
Hana Svobodová, Most
