Stačí si vzpomenout na letošní lednové zprávy. Zněly takto: Proevropští radikálové již přes měsíc s železnou pravidelnosti obsazují radnice západoukrajinských (neprůmyslových) center!
To se nám česká média tehdy snažila namluvit, že Ukrajina a Ukrajinci jsou jednotní a všichni chtějí do naší krásné a prosperující evropské rodiny. Trochu se také vynechávalo, že do této rodiny je popravdě vlastně nikdo ani seriózně nezve, protože suma na záchranu ukrajinské ekonomiky mnohonásobně převyšuje sumu, kterou by si Evropská unie mohla dovolit Ukrajině poskytnout. Na Ukrajině podle médií tehdy v lednu bylo jen pár zlých zkorumpovaných, Ruskem podplacených lidí, kteří se opět podle médií snažili uměle vytvářet konflikty. Byla to neuvěřitelná mystifikace z obou stran.
Do 21. února proruské a převážně levicové publikum křičelo, že Ukrajina a Ukrajinci jsou vlastně jednotní a stojí za svým demokraticky zvoleným proruským prezidentem. Pak proběhla revoluce a úplně to samé začalo říkat protiruské, převážně pravicové publikum: Ukrajina a Ukrajinci jsou vlastně jednotní a stojí za svým demokraticky nastoleným prozatímním prezidentem, jen ti zlíškaredí podplacení radikálové tam dělají nějaké záškodnické akce. Přehodily se jen přívlastky a mluvčí. Dříve to byli západem podplacení radikálové, o kterých mluvili rusofilové, dnes jsou to východem podplacení radikálové, o kterých mluví rusofobové.
A úlohou politika je zřejmě přidat se k jednomu z táborů a začít vypouštět své politické feromony. Má přitom dvě možnosti. Může hlásat, že vyrabované radnice na západní Ukrajině jsou projevem spravedlivého demokratického hněvu, zatímco vyrabované radnice na východní Ukrajině jsou projevem hnusného Kremlem sponzorovaného imperialismu. Anebo může hlásat, že vyrabované radnice na západní Ukrajině jsou projevem hnusného, USA a EU sponzorovaného imperialismu, zatímco vyrabované radnice na východní Ukrajině jsou projevem šlechetného antifašismu.
Zajímavé je, že jednu z dogmatických variant si u nás volí nejenom veřejní činitelé, ale i média, bohužel včetně těch veřejnoprávních. Děsivé je, že nikomu z těch, kteří se přikloní k jedné ze dvou variant, jaksi nevadí do očí bijící nepravosti, kterých se dopouští strana, které fandí. Špatně jedná jen ta strana, které nefandí.
Zpravodajství o událostech na Ukrajině, stejně jako vystoupení českých politiků, je tak pouze smutným odrazem toho, jak pokrytecké a neadekvátní hodnocení ukrajinské reality nám předkládají ve volné soutěži sprostých lži. O adekvátnost a objektivitu se už dokonce nepokoušejí ani ti, které platíme ze zákona koncesionářskými poplatky, tedy zaměstnanci veřejnoprávní televize a veřejnoprávního rozhlasu. Lže se takto u nás jenom o dění v zahraničí, anebo i o dění v naší vlastní zemi?
