Uhodily nám mrazy. Přituhuje, a bude ještě chladněji. Nejinak tomu je i na poli politickém. Již tento podzim proběhnou senátní a krajské volby, což znamená, že tuhnout bude i mezi politickými stranami. Jako již tolikrát, bude jejich pozornost zaměřena i na důchodce, jichž v České republice žije na 2,37 milionů.
První se tématu chytly koaliční strany. Odborníci z řad vládní ČSSD, ANO a KDU-ČSL se shodli, že hranice pro odchod do penze bude snížena na 65 let. V současnosti se důchodový věk každoročně zvyšuje u mužů o dva měsíce a u žen o čtyři měsíce. Rád bych podotknul, že KSČM byla vždy proti zvyšování hranice odchodu do důchodu. Kategoricky trvala na tom, že tak dlouho pracovat v současném hektickém životním stylu zkrátka nelze. Předseda komunistů Vojtěch Filip se již dal slyšet, že jakmile onen návrh koaličních stran projde prvním čtením ve sněmovně, bude KSČM požadovat, aby se věková hranice vrátila alespoň na 63 let. Je to rozumné, neboť lidé ve věku před šedesátkou často do „cílové důchodové pásky“ dojdou strhaní a zdravotně vyřízení. Před třemi lety, kdy ještě vládl kabinet premiéra Petra Nečase (ODS), to vypadalo, že do důchodu snad budeme postupně odcházet v sedmdesáti. Tehdejší prezident republiky Václav Klaus kvitoval prodlužování penzijního věku s povděkem. Při jeho kondici, zdálo se, by patrně neměl problém „střihnout“ si ještě jedno volební období, kdyby mu to Ústava (jím často ohýbaná) dovolila. Nedovedu si ovšem představit, jak by v sedmdesáti Klaus šplhal jako veverka po lešení, kdyby byl – dejme tomu – zedníkem, či nedejbože, vyvážel popelnice.
Pravicoví reformátoři naštěstí své plány nedotáhli do konce. Nicméně by od věci nebylo zavést minimální důchod, kdyby hranice byla alespoň 10 000 Kč. Tak by bylo možné i lidem s nejnižšími penzemi prožívat důstojný život. Vláda sice rozhodla, že se penzistům od ledna zvýšil důchod o 40 korun, přičemž v únoru obdrží jednorázovou částku 1200 korun. Proti současné drahotě je to však zoufale málo, jakýsi žert. Soudím, že možnost navrátit důchod až na 60 let nepatří do říše fantazie. Dnes je mnoho mladých lidí bez práce, nebylo by tudíž na škodu zaměstnat je. Nač nechat zaměstnance trápit se ještě po šedesátce v práci, když mnozí z řad mládeže pracovat nechtějí?
Dobře na to šli například v jihlavském Boschi. Tamější zaměstnanci dosahují průměrného věku přes čtyřicet let. Ten je ve srovnání se závody v jiných zemích extrémně vysoký. Intenzivně se zde proto zabývají programy, jak zajistit vysoký výkon i s přibývajícím věkem. Podařilo se zde zavést sociální „předdůchodový“ program. Zaměstnanci ve výrobě mohou zkrátit pracovní dobu o 50 procent a brát plnou výši výdělku. Zapojit se mohou pracovníci, kteří mají tři roky do dosažení oficiální hranice pro odchod do důchodu. Jde pouze o jejich rozhodnutí.
Osobně si nedovedu představit, že by kupříkladu horníci ještě po šedesátce fárali pod zem a s „rubačkou“ v ruce čekali na vytouženou penzi. Nemluvě o bezpečnosti, třeba takový pětašedesátiletý tramvaják by pražské dopravě nebyl přínosem. Sám mohu posoudit. Od mládí jsem pracoval ve vícesměnném režimu práce u Českých drah. A nebyl to vždy med: nástupy do práce v nočních a brzkých ranních hodinách, práce v noci, potřeba být plně koncentrovaný. Životospráva trpěla. Proto se přimlouvám za to, aby u nejnáročnějších zaměstnání mohli jít lidé do předčasného důchodu bez jeho krácení. I odchod do předčasné penze, či zrušení pracovního místa by nemělo dotyčným přinášet restrikce.
Bude záležet jen na nás, zda se tento sociálně přívětivý model stane realitou.
