Všechno tak trochu nastartoval již v 80. letech 20. století soudruh Gorbačov svou otevřenou politikou glasnosti známé pod názvem perestrojka. Důležitým milníkem byl také rok 1988, ve kterém vláda Sovětského svazu dala jasně najevo, že se již nadále nebude vměšovat do vnitropolitických záležitostí ostatních zemí Východního bloku. To vše mělo za následek postupného hroucení se komunistického režimu, které začalo v Polsku. Následovalo NDR, Bulharsko, Československo, Rumunsko, Jugoslávie, Albánie a nakonec i Sovětský svaz.
To, že již komunistická ideologie neměla sílu pokračovat na své vytyčené cestě k blahobytu, samozřejmě neubírá na statečnosti všech studentů a dalších osob, kteří byli nejen 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, ale hlavně i v lednu téhož roku při takzvaném Palachově týdnu, což byla série demonstrací mezi 15.-20. lednem 1989 u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha brutálně napadeni a zbiti tehdy Veřejnou bezpečností a lidovými milicemi. Všechny tyto události si musíme samozřejmě každý rok připomínat, uctívat je a předávat je mladším generacím, jelikož to byly události, které odstartovaly postupné budování demokracie v České republice.
Utopistická ideologie komunismu a totalitního režimu tady vládla velice dlouhou dobu, páchala na některých lidech neskutečná zvěrstva a ve všech v nás, kteří jsme jí zažili, zanechala hluboké stopy a to i přes to, že si to nechceme připouštět. Stále bychom chtěli více jistot a ne žádnou zodpovědnost a málo si také dle mého názoru vážíme svobody. Je až s podivem, že by někteří z nás tu dobu chtěli vrátit. Samozřejmě jim i trochu rozumím, jelikož někteří z těch co přišli po komunistech, se sice tvářili, že budují demokracii, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Skutečná demokracie je na hony vzdálené té, kterou zde máme v současnosti.
