Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2018 o
dovoláních, která podali obvinění T.
K., a R.
F., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 1/2014, t
a k t o :
Podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s
e dovolání
obviněných T. K. a R. F. o
d m í t a j í .
O
d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní
průběh řízení
1.
Rozsudkem Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014,
byl obviněný R. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku a obviněný T. K. byl uznán vinným zvlášť
závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1,
odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve
formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Oba
obvinění se spolu s obviněným J. V. dopustili trestné činnosti
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v
přesně nezjištěné době, na přelomu měsíců srpna a září
2012, obžalovaný R. F. úmyslně za účelem získání majetkového
prospěchu za pomoci obviněného T. K., který mu poskytl pomoc
spočívající v opatření předmětné látky, zejména přibližně
5 000 litrů methylalkoholu, dále prostory a technické prostředky
k míchání, a pomohl mu i při smíchání směsi, a společně
vyrobili v objektu společnosti Opavia REAL, s. r. o., na ulici
Lepařova v Opavě, směs složenou z methylalkoholu a etanolu v
přesně nezjištěném poměru, a to v objemu cca 10 000 litrů,
přičemž s ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní
závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli
být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této
směsi, a tuto směs následně obžalovaný R. F. prodal
obžalovanému J. V. v době na přelomu měsíců srpna a září
2012, kdy obžalovaní R. F. a T. K. směs o celkovém množství 10
000 litrů společně předali v době po vyrobení směsi celkem ve
třech případech obžalovanému J. V. v obci P. L., okr. Z., o
kterém věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji,
které dále distribuuje, což také J. V. učinil a ze směsi
pocházející pro něj z neprověřených zdrojů a za nápadně
nízkou cenu, kterou získal od R. F. a T. K., tedy osob, které
nemohly nijak garantovat jejich zdravotní nezávadnost a kvalitu, a
musel být tak přinejmenším srozuměn s možností, že směs, s
níž bude dále disponovat a distribuovat ji, může vystavit značný
počet konzumentů z ní vyrobených nápojů nebezpečí smrti, a to
i s přihlédnutím k mimořádně velkému množství takto
kontaminovaného alkoholu a jeho zcela nekontrolovanému šíření,
takže všichni obžalovaní museli být srozuměni s případnou
možností ohrožení velkého množství osob vč. možnosti
způsobení smrti mnoha osob, tedy způsobení stavu obecného
ohrožení, a tímto jednáním hrubě porušili hygienické a
zdravotní předpisy, stanovené článkem 14 odst. 1 Nařízení
Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým
se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva,
zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví
postupy týkající se bezpečnosti potravin, a podle kterého nesmí
být potravina uvedena na trh, není-li bezpečná, dále k porušení
ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb., o
potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, podle kterého je zakázáno
uvádět do oběhu potraviny jiné než zdravotně nezávadné,
přitom takto vyrobená a nekontrolovatelně šířená směs byla
způsobilá usmrtit nebo způsobit vážnou intoxikaci až 158 000
lidí přinejmenším na celém území České republiky, a
obžalovaný J. V. poté následně životu nebezpečnou směs
prodával dalším osobám, čímž způsobil její další
nekontrolovatelný oběh, přitom v přesně nezjištěné době
koncem srpna a počátkem září 2012 takto prodal přinejmenším 2
200 litrů Z. K., asi 300 litrů obžalovanému A. J., asi 40 litrů
D. R., 2 000 litrů obžalovanému V. K., zastupujícímu společnost
VAPA DRINK, s. r. o., kteří s takto pokoutně nabytou směsí zcela
neprověřeného původu dále disponovali, s čímž musel být
obžalovaný J. V. srozuměn, a dále ji šířili osobám
nekontrolovatelně po území České republiky, dále obžalovaný
J. V. dodanou směs od obžalovaných F. a K. zčásti sám na
přelomu srpna a září 2012 zpracoval na alkoholické nápoje typu
rum a vodka a dále je distribuoval, a to od přesně nezjištěné
doby od přelomu srpna a září 2012 nejméně dalším následujícím
osobám: asi 2 800 litrů takto namíchaného alkoholu dodal
obžalovanému M. J., do obce O., asi 2 300 litrů přes obžalovaného
M. J. dalším osobám do H., dále 15 ks deseti litrových kanystrů
I. L., do P., 40 ks šestilitrových kanystrů nezjištěné osobě
vietnamské národnosti vystupující pod jménem H. na přesně
nezjištěné místo do P. a 40 ks šestilitrových kanystrů
nezjištěné osobě vietnamské národnosti na neupřesněné místo
v B.,
přitom
takto vyrobená a dále nekontrolovatelně šířená směs jen v
období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012 způsobila na území celé
České republiky intoxikaci nejméně 117 osob, kdy nejméně u 38
níže uvedených osob došlo v přímé příčinné souvislosti s
otravou methylalkoholem ze směsi vyrobené obžalovanými F. a K. a
šířené dále obžalovaným V. a po něm dalšími osobami k
jejich úmrtí a u nejméně 50 přeživších poškozených
uvedených níže došlo v přímé příčinné souvislosti k jejich
těžké újmě na zdraví, […].“
2.
Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni k trestu
odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli podle § 56
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou
ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu
obviněných J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K., L. V. a R. S.
Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo dále rozhodnuto o
propadnutí ve výroku rozsudku popsaného majetku a podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání zde vyjmenovaných věcí.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v
Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 53 T
12/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. 2. 2014, sp. zn. 1 To 5/2014, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných R. F., T.
K., J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K. a L. V. k náhradě
škody specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. byli zde uvedení poškození odkázáni se
zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3.
Rozsudkem Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014,
byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek
nalézacího soudu z podnětu odvolání poškozené České
republiky – Ministerstva spravedlnosti České republiky zrušen ve
výrocích, jimiž byli obvinění R. F., T. K. a J. V. zavázáni k
povinnosti společně a nerozdílně zaplatit Ministerstvu
spravedlnosti České republiky náhradu škody v částkách 100.000
Kč, 425.000 Kč a 152.606 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
nově rozhodnuto tak, že obvinění R. F., T. K. a J. V. byli podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně zavázáni k
povinnosti nahradit poškozené České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky škodu ve výši 677.606 Kč.
Odvolání R. F. a T. K. byla týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř.
zamítnuta. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
obviněným R. F., T. K. a J. V. nezměněn.
II.
Dovolání
a vyjádření k nim
4.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali
obvinění T. K. a R. F. dovolání, v nichž uplatnili dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř. a obviněný
R. F. též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
5.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
shledal obviněný T.
K. v následujících
procesních pochybeních. V hlavním líčení dne 5. 3. 2014 měl
soud prvního stupně hrubě zasáhnout do jeho spontánní výpovědi
v rozporu s § 207 odst. 1 tr. ř., neboť jej po krátké výpovědi
přerušil s tím, že jeho výpověď je příliš obšírná a
nesouvisí s trestním stíháním, načež přistoupil ke kladení
otázek. Jeho spontánní výpověď tak byla provedena až dne 23.
4. 2014 po několika hlavních líčeních, avšak i v tomto případě
šlo o nesprávné provedení tohoto procesního úkonu, neboť svou
výpověď četl, čímž byla narušena její spontánnost a
souvislost. Nalézacímu soudu proto vytknul, že si o jeho skutku
udělal obrázek na základě výpovědí jiných obviněných a
svědků ještě dříve, než se k němu mohl vyjádřit sám.
6. Dále namítl, že procesním stranám bylo v rozporu s § 214 tr. ř. upřeno právo se bezprostředně vyjádřit ke každému z provedených důkazů, zejména k výpovědím obviněných, zatímco státnímu zástupci toto umožňováno bylo. Tím, že obvinění se mohli k provedeným důkazům vyjádřit až poté, co byly vyslechnuty všechny osoby naplánované na konkrétní jednací den, měla být porušena nejen zásada ústnosti a bezprostřednosti, ale i zásada kontradiktornosti trestního řízení. Vyslovil proto názor, že takto získanými výpověďmi nebylo možné objasnit skutkový stav, natož ho pak přiléhavě právně hodnotit.
7.
Další z procesních výhrad směřoval vůči přítomnosti ještě
nevyslechnutého svědka R. M. u hlavního líčení během výslechu
všech obviněných s tím, že jeho následným výslechem v
postavení svědka měl být porušen § 209 odst. 1 tr. ř. V
návaznosti na to namítl, že obviněný R. F. měl být v
přípravném řízení ovlivňován orgány činnými v trestním
řízení, aby vypovídal proti obviněnému T. K. výměnou za
„podmínku“. O tomto nestandardním postupu měl hovořit i R.
M., který se zadrženým R. F. hovořil neformálně, aniž by o tom
existoval úřední záznam, jakož i advokát JUDr. Lukáš Niedoba,
který měl u hlavního líčení dne 16. 4. 2014 potvrdit, že
obviněný R. F. jednal ve stresové situaci a že měl dostat
nabídku na podmínku a změnu vazební věznice, aby byl blíže
rodině. JUDr. Lukáš Niedoba měl vysvětlit následnou změnu
výpovědi obviněného R. F. tím, že si nechal vše projít hlavou
a chtěl vše uvést na pravou míru, což měl potvrdit i sám
obviněný R. F., jenž se podle své výpovědi ze dne 19. 3. 2014 a
vyjádření ze dne 26. 3. 2014 rozhodl změnit svou výpověď poté,
co mu byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby. Obviněný T.
K. rovněž připomněl, že M. B., který vedl s obviněným R. F.
rozhovor v cele předběžného zadržení, nedodržel formální
požadavky kladené na výslech, neboť o rozhovoru neexistuje ani
úřední záznam. Poté poukázal na to, že R. M. je policejní
vyjednavač, jenž díky svým zkušenostem s jednáním s lidmi ve
vypjatých životních situacích může ve stresované osobě velmi
obratně vyvolat dojem, že podává nabídku na zmírnění trestu
či podmínku výměnou za spolupráci. Následně poznamenal, že se
nelze divit ani tomu, že obviněný R. F. dostal příležitost
opravit svoji výpověď až dne 29. 4. 2013, k čemuž připomněl,
že podle soudu jde tato prodleva k tíži obviněného R. F., a
namítl, že vazebně stíhaný obviněný nemůže fakticky
ovlivnit, kdy bude vyslýchán. V této souvislosti konstatoval, že
také svědek D. K., který se měl účastnit výslechu obviněného
R. F. v přípravném řízení jako zapisovatel, ví detaily o jeho
průběhu. Shrnul, že výpověď obviněného R. F. byla ovlivněna
slibem orgánů činných v trestním řízení, jehož reálnost
nebyl schopen ve své emotivně vypjaté situaci (v době jeho
zadržení) posoudit, takže v domnění, že jeho nepravdivá
výpověď pomůže saturovat jeho aktuálně frustrované potřeby,
souhlasil s nepravdivou výpovědí, a teprve poté, co se slíbené
neuskutečnilo, chtěl uvést svoje výpovědi na pravou míru. Podle
obviněného T. K. je výsledkem uvedeného neformálního postupu
orgánů činných v trestním řízení přinejmenším
nevěrohodnost obviněného R. F., a nic tedy nebrání tomu, aby se
obžaloba a soud držely verze, kterou předestřel obviněný J. V.
a která zapadá do konstruktu, který vytvořily o tom, jak a proč
se věc stala. Dodal, že pokud by policisté M. B. a R. M. o
rozhovoru se zadrženým R. F. sepsali úřední záznam, jejich
výslech by nebylo možné použít jako důkaz, neboť by tím byl
obcházen zákonný zákaz podle § 158 odst. 5 tr. ř., takže soud
k těmto důkazům neměl přihlížet.
8.
V kontextu shora uvedených procesních chyb, které měly
bezprostředně vést k zavádějícím zjištěním soudu o tom, co
se skutečně stalo, obviněný T. K. namítl, že žádnému
obviněnému nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“).
9.
V další části dovolání konstatoval, že jeho vina nemohla být
prokázána, když jeden ze stěžejních důkazů představují
výpovědi obviněného J. V. ze dne 15. 9. 2012, 11. 10. 2012, 19.
10. 2012 a 21. 8. 2013 a 5. 3. 2014, které jsou nekonzistentní a v
průběhu vyšetřování byly měněny v podstatných skutečnostech
v závislosti na doplněných důkazech v rámci spisového
materiálu. V této souvislosti poukázal na to, že J. V. měl ve
svých výpovědích opakovaně hovořit o barvení nemrznoucí
směsi, kterou měl dne 13. 9. 2012 vracet obviněnému T. K.,
zatímco v pokračování jeho výslechu ze dne 21. 8. 2013 měl
tvrdit, že nemrznoucí směs barvil spolu s obviněnými R. F. a T.
K. po cestě na dálnici pod viaduktem ve směru na N. J., následně
že nemrznoucí směs byla barvena v průjezdu do areálu FROS a
později, že byla barvena na nakládací rampě v areálu FROS.
Podle obviněného T. K. však nic z tvrzeného nebylo prokázáno,
když vrátný A. V. v hlavním líčení dne 17. 3. 2014 uvedl, že
nic takového neviděl a rovněž video ze dne 13. 9. 2012
nepotvrzuje, že by došlo k nějakému dodatečnému barvení směsi
při jejím vracení v areálu FROS nebo v průjezdu, což má opět
svědčit o nevěrohodnosti výpovědí obviněného J. V. K tomu
uvedl, že směs obarvil již po jejím naložení do dodávky dne 8.
9. 2012 přímo v dodávce, že proveditelnost obarvení čiré
kapalné směsi na barevnou nejvýše do jedné minuty postavil na
jisto J. M. v hlavním líčení dne 30. 4. 2014 a že nemrznoucí
směs byla J. V. dodána v modré barvě, načež zpochybnil, proč
by měl J. V. barvit modrou směs na modro. Dodal, že ani M. D.,
jenž zemřel dne 12. 9. 2012, se téhož dne nemohl vyjadřovat ke
kvalitě lihu, kterou mu údajně dal J. V. ke zkoumání, což mělo
být důvodem pro vrácení nemrznoucí směsi obviněnému T. K.,
neboť je nepravděpodobné, že by se J. V. sešel s M. D. v den
jeho smrti.
10.
Dále obviněný T. K. konstatoval své povědomí o tom, že
hodnotící činnost důkazů je výsostným právem nalézacího
soudu, za nastalé situace však požádal o zásah do tohoto práva
z důvodu, že hodnocení důkazů je v příkrém rozporu s jejich
obsahem a soud evidentně hodnotí důkazy neprovedené nebo
skutečnosti z důkazů nevyplývající. V této souvislosti
poukázal i na vzorky kontaminovaného alkoholu odebrané u
obviněných s tím, že porovnáním protokolu o provedení
prohlídky jiných prostor a pozemků v areálu FROS ze dne 20. 9.
2012 s úředním záznamem ze dne 14. 10. 2012, kdy byly v areálu
odebírány vzorky předložené CTL Olomouc ke zkoumání, se
zjišťuje, že CTL Ostrava bylo odesláno více vzorků, než bylo
odebráno na místě samém, a že některé vzorky odebrané v
areálu FROS byly CTL Olomouc zaslány duplicitně pod jiným
číselným označením. Namítl, že je prakticky nemožné prokázat
přímou vazbu vzorků odebraných ve FROS-u a hodnocených CTL
Ostrava, když je používáno několik číselných řad a několik
různých označení, přičemž s výše uvedenými úkony
(protokolem ze dne 20. 9. 2012, úředním záznamem ze dne 14. 10.
2012 a protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků
ze dne 28. 9. 2012) nekoresponduje ani počet vzorků a tyto
dokumenty nejsou ani v souladu se žádostí o podání odborného
vyjádření ze dne 21. 8. 2013, jejímž výstupem je tabulka
„Přehled zajištěných výrobků CÚ Opava“, když navíc
některé vzorky označované jako „FROS a číslo“ lze spárovat
s některými protokoly CTL Olomouc a v některém případě tyto
vzorky hodnotila CTL Praha, ačkoliv byly odeslány do CTL Olomouc,
byť není známo, proč a na základě jakého úkonu k tomu došlo.
Za neřešitelný úkol pak označil zpětné porovnání nádob, z
nichž byly vzorky odebírány, se zjištěnou analýzou, k čemuž
dodal, že z výše zmíněného protokolu ze dne 28. 9. 2012 plyne,
že vzorky byly odebírány jen z nádob, které byly označeny, že
obsahují metanol, takže neoznačené nádoby, v nichž metanol mohl
být, nebyly do odběru zahrnuty, ani toto však orgánům činným v
trestním řízení nebránilo provádět výpočty o tom, kolik
metanolu bylo v areálu a kolik metanolu bylo nezákonně použito.
Poté, co prezentoval svou tabulku porovnávající označení vzorků
odebraných při prohlídkách dne 20. 9. 2012 a dne 28. 9. 2012,
označení vzorků předaných CTL Olomouc a označení CTL Olomouc,
shrnul, že ve dnech 20. 9. 2012 a 28. 9. 2012 byly odebírány
vzorky Policií České republiky – Krajským ředitelstvím
policie Zlínského kraje a Celním úřadem Opava, takže vznikly
dvě sady vzorků, z nichž jedna je označena 12OV1045-12OV1074 a
zkoumala je CTL Ostrava v září 2012, zatímco druhá sada byla
označena jako FROS 1 až FROS 20, z nichž některé vzorky byly
zkoumány CTL Olomouc v srpnu 2013 a jejich protokoly jsou označeny
13OL0353-13OL0356, přičemž obžaloba nebyla schopna objasnit, na
základě jakého metodického postupu byly tyto vzorky odebírány,
byť obhajoba opakovaně poukazovala na to, že v tomto chaosu nelze
identifikovat původ vzorků a jejich výsledky. Pokud je „mapa
vzorků“ vypracovaná orgány činnými v trestním řízení
jedním z klíčových důkazů, pak by bylo podle obviněného
vhodné, aby podklady pro tuto mapu byly korektně získány a
použity (ve smyslu přezkoumatelnosti této procedury), avšak v
tomto směru jsou skutečnosti uvedené ve spise značně neúplné.
Opětovně proto namítl, že skutkový stav věci nebyl správně
posouzen, protože nebyl správně a v dostatečném rozsahu zjištěn,
nad rámec čehož odvolacímu soudu vytknul, že připustil
nesrovnalost v množství odebraných vzorků, blíže však k této
otázce mlčí, takže nelze zjistit, o jaký charakter nesrovnalostí
se má jednat.
11.
Obviněný T. K. shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. též v nesprávné právní kvalifikaci
jeho jednání s tím, že přiléhavější by bylo posoudit jeho
jednání jako trestný čin ohrožování zdraví závadnými
potravinami a jinými předměty podle § 156 tr. zákoníku, potažmo
jako nedbalostní variantu tohoto trestného činu uvedenou v § 157
tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka
skutkové podstaty trestného činu podle § 272 odst. 1, odst. 2
písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti
připomněl, že nepřímý úmysl zahrnuje fakt, že pachatel je
srozuměn s výsledkem svého jednání, k němuž přistoupí s tím,
že se tak vyhne následkům ještě více nepříjemným, takže pro
jednání s „nepříjemnou dohrou“ musí mít silnou motivaci. Po
vztažení těchto úvah k souzenému skutku se však podle
obviněného dospívá k absurdnímu závěru, že věděl, že
namícháním smrtelně jedovaté lihoviny může způsobit smrt
mnoha lidí, ale přesto nebyl ochoten se vzdát výdělku z této
transakce v řádu desetitisíců korun. Zdůraznil totiž, že
ztráta výdělku se v kontextu jeho majetkové situace v porovnání
s hrozbou reálné odpovědnosti za smrt či poškození zdraví jeví
jako banální. V této souvislosti rovněž namítl, že jeho
vědomost o tom, že požití metanolu je životu nebezpečné,
nemůže být považována za přitěžující okolnost, nýbrž měla
být klíčovým argumentem, že právě proto nemohl čin spáchat,
aniž by k tomu měl nějaký velmi silný motiv. Stran jeho údajného
finančního motivu dodal, že v rámci odvolacího řízení
předložil sestavu konkrétních výpisů z jeho bankovních účtů,
jakož i z účtů společnosti CARLOGIC, s. r. o., za dobu červenec
a srpen 2012 prokazující skutečnost, že na těchto účtech byly
relativně vysoké zůstatky a obraty od počátku roku.
12.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.
obviněný T. K. namítl nepřiměřenost uloženého trestu
doživotí, jenž v jeho případě neplní účel především
chránit společnost „represivní složkou individuální a
generální prevencí“, jelikož není naplněna potřeba, aby
trest byl spravedlivý, adekvátní a neodvratný, načež uložený
trest označil za exemplární. Soudům nižších stupňů vytknul,
že se s pečlivostí nezabývaly základními pravidly pro ukládání
trestů, a to zejména formou jeho účastenství (pomocí) na
spáchání trestného činu, jeho dosavadní trestní i přestupkovou
bezúhonností, jeho osobou, jelikož do té doby vedl řádný
život, a možností jeho nápravy. V tomto směru poukázal na
závěry znalce Mgr. Michala Perničky, podle nichž není jakákoliv
resocializace obviněného nutná a již i krátký výkon trestu
odnětí svobody by působil sám o sobě dostatečným korektivním
účinkem, které však soudy nižších stupňů nereflektovaly.
Namítl rovněž, že nalézací soud neměl jedinou indicii k tomu,
aby nemohl uložit trest citelně mírnější, který by pro něho
byl v budoucnu rozhodně silnější motivací k vedení řádného
života než trest doživotí, který vedení řádného života
prakticky vylučuje. Závěrem poznamenal, že soudy obou stupňů se
postavily do pozice pomocníka veřejné žaloby a realizátora
veřejné objednávky na jeho exemplární potrestání.
13.
Obviněný T. K. tak s odkazem na shora podané argumenty navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, a
věc vrátil k novému projednání. V dodatečném podání sdělil,
že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
14. V doplnění dovolání obviněný T. K. vzhledem k nově zjištěné skutečnosti namítl nezákonný způsob obsazování soudu/senátu v době probíhajícího trestního řízení ve fázi řízení před soudem. Z listiny soudu podepsané předsedou senátu JUDr. Radomírem Koudelou citoval, že „[u] přísedících soudců nebyl vypracovaný rozvrh práce, s ohledem na reálnou nemožnost zjištění časových kapacit přísedících soudů, kteří nejsou zaměstnanci soudu a svoji funkci vykonávají na základě dobrovolnosti.“ Poukázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 318/2002, s tím, že jakkoliv se jedná o rozhodnutí v občanskoprávní věci, je nezbytné je aplikovat i ve věcech trestněprávních, když trestní právo má být nástrojem ultima ratio. Vzhledem k výše uvedenému namítl další zásah do práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce.
15. Obviněný R. F. odůvodnil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tím, že rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16.
Nesprávnost právního posouzení jeho jednání shledal prvně v
posouzení subjektivní stránky souzeného trestného činu. V daném
kontextu připomněl, že úmysl pachatele trestného činu obecného
ohrožení musí směřovat ke způsobení obecného nebezpečí,
popř. k jeho zvýšení nebo ke ztížení jeho odvrácení nebo
zmírnění, přičemž soud prvního stupně dovozuje jeho nepřímý
úmysl z obecně známé vědomosti o vysoké zdravotní závadnosti
metylalkoholu a z jeho konkrétní vědomosti, jakož i ze
skutečnosti, že spolu s obviněným T. K. předali tuto směs J.
V., o němž měli vědět, že obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji. Takovému hodnocení jeho subjektivní stránky vytknul, že
nezahrnuje volní složku úmyslu, jelikož soud se ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku vyjadřuje pouze ke složce vědomostní, tj.
že věděl o vysoké škodlivosti směsi, což však neumožňuje
odlišení úmyslného zavinění od vědomé nedbalosti. Poté, co
zmínil související teoretická východiska, poukázal na
skutečnosti vyplývající z jeho výpovědí, že konečným
konzumentům nechtěl způsobit úmrtí ani těžké ublížení na
zdraví, neboť při přípravě směsi byl závadný metylalkohol
míchán s etylalkoholem, aby došlo k odstranění negativních
zdravotních důsledků metylalkoholu na lidský organizmus, takže
činil konkrétní opatření, jež měla zabránit negativním
důsledkům zdravotně závadného metylalkoholu na konečné
konzumenty. Právní kvalifikaci takového jednání jako srozumění
ve smyslu § 15 tr. zákoníku tak označil za rozpornou s koncepcí
eventuálního úmyslu v podobě teorie smíření. Podotkl, že v
daném případě se nemůže jednat pouze o jeho iracionální
představu, jelikož je obecně pojímaným faktem, že etylalkohol
zabraňuje v lidském organismu odbourávání závadného
metylalkoholu. Byť souhlasil s tím, že před vypuknutím této
kauzy bylo obecně známo, že metylalkohol je život a zdraví
ohrožující látka, nebylo známo, na jaké bázi metylalkohol
reaguje s etylalkoholem, takže se svým způsobem jednalo a dodnes
jedná o specifické odborné znalosti, zatímco mezi výrobci
domácích pálenek je obecně známo, že v ovocných pálenkách se
běžně nachází určité množství metylalkoholu, které je pro
zdraví nezávadné. Poté namítl, že ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku není blíže rozvedeno, jakými konkrétními
vědomostmi by měl disponovat, když bez dalšího nelze dovozovat,
že pokud je např. někdo zaměstnán ve společnosti, která se
zabývá prodejem nějakého výrobku obsahujícího určitou látku,
tak bude automaticky znát složení všech výrobků v sortimentu
zaměstnavatele, jakož i další podrobnosti k jednotlivým složkám
těchto výrobků. Namíchání etylalkoholu do závadného
metylalkoholu za účelem neutralizace jeho negativních zdravotních
následků pak podle obviněného nemůže být nutně kvalifikováno
jako iracionální představa či pouhé „doufání“, že k
následku nedojde, nebo jako srozumění spočívající v tom, že
obvinění spoléhali na neověřenou informaci o odbourání
zdravotních důsledků metylalkoholu při namíchání směsi
etylalkoholem, jelikož tato jejich úvaha měla reálný základ, a
to zejména z pohledu doby před vypuknutím této kauzy, k čemuž
poukázal na zásadu dolus
antecedent aut superveniens non nocet,
podle níž musí být zavinění dáno v době spáchání činu.
Soudu prvního stupně vytknul, že iracionalitu takovýchto úvah
dovozuje z toho, že si danou informaci nenechal odborně ověřit a
nezajistil příslušné zkoušky vyrobené směsi. V tomto však
obviněný shledal právě nedbalost ve vztahu k trestnému činu
obecného ohrožení. Namítl rovněž, že výše uvedená úvaha
nalézacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť
nebyl proveden žádný důkaz k prokázání toho, zda si obvinění
takovou informaci ověřovali či nikoliv. Pokud mu navíc byla daná
informace sdělena obviněným T. K. jakožto osobou těchto látek
odborně znalejší, které důvěřoval, zpochybnil také závěr
soudu prvního stupně, že by si svou domněnku nijak neověřoval.
V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 5 Tdo 848/2010 s tím, že pokud se osoba s laickými vědomostmi
spoléhá na radu osoby s odbornými znalostmi, aniž by byly dány
konkrétní okolnosti, ze kterých by mohla usuzovat na nesprávnost
takových rad, nelze u ní dovodit úmyslné zavinění. Ve vztahu ke
zjištění soudu, že prodej s lihem uskutečňoval s obviněným T.
K. a J. V. dlouhodobě, namítl, že si lze jen stěží představit
jeho smíření s následkem v kontrastu se zájmem na zachování
obchodu s majetkovým prospěchem, v čem má být spatřován hlavní
motiv jejich jednání. Odvolacímu soudu pak vytknul, že z
existence vědomostní složky nepochopitelně dovozuje existenci
kladné volní složky a že v jeho rozhodnutí absentuje odůvodnění,
z jakého skutkového stavu právně kvalifikuje eventuální formu
úmyslu, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyš��ího soudu
publikované pod č. 7/1954 Sb. rozh. tr. Poté zdůraznil, že pokud
skutková zjištění neposkytují jednoznačný podklad pro závěr
o existenci úmyslného zavinění, je ve smyslu zásady in
dubio pro reo nutno
zvolit variantu pro pachatele nejpříznivější, přičemž
subjektivní stránku nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze
škodlivého následku, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 761/2014.
17.
Obviněný R. F. dále namítl extrémní nesoulad mezi provedeným
dokazováním a skutkovým závěrem, že spolu s obviněným T. K.
předali nebezpečnou směs J. V., o němž věděli, že obchoduje s
lihem a alkoholickými nápoji, a to vzhledem ke skutečnosti, že z
tohoto skutkového zjištění je dovozována úmyslná forma
zavinění, jakož i právní kvalifikace skutku jako obecného
ohrožení. Za jedinou skutečnost ve vztahu k výše uvedenému
převzatou z výpovědi obviněného J. V. a popsanou na str. 41
rozsudku soudu prvního stupně označil to, že tomuto spolu s
obviněným T. K. i dříve dodávali potravinářský líh, nicméně
v žádné pasáži tohoto rozsudku se nehovoří o tom, jestli
obviněný R. F. věděl nebo mohl vědět, na co J. V. potravinářský
líh používá a že buduje distribuční síť nelegálně
vyrobeného alkoholu, načež zmínil několik využití etanolu
vedle alkoholických nápojů. Odvolacímu soudu poté vytknul, že
tyto skutečnosti dovodil z výpovědí obviněných R. F. a T. K.,
podle kterých J. V. po nich požadoval co nejlihovatější
denaturát, přičemž takový závěr označil za ryze účelovou
snahu překonat pochybení soudu prvního stupně, v jehož
rozhodnutí absentují důkazy podporující zjištění, že
obviněný R. F. věděl, že J. V. obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji.
18.
Následně obviněný R. F. namítl, že svým jednáním nenaplnil
znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle
§ 272 tr. zákoníku, k čemuž připomněl některá teoretická
východiska a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikovaná pod č. I/1966 Sb. rozh. tr. a č. 12/1988 Sb. rozh. tr.
Související odkaz nalézacího soudu na usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 označil za nepřiléhavý k posuzované
věci, neboť obvinění R. F. a T. K. nemohli sami o sobě vyvolat
stav bezprostředního obecného ohrožení, a to ani dodáním směsi
J. V., jelikož obecné ohrožení bylo vyvoláno až v důsledku
činnosti J. V. a jeho distributorské sítě. Skutek, jehož se
dopustili obvinění R. F. a T. K., tudíž nebyl způsobilý vyvolat
bezprostřední hrozbu obecného ohrožení zdraví a života většího
počtu osob ani stav obecného ohrožení na základě nahodilých
okolností, které již nemohly být ovlivněny jinými osobami,
neboť kdyby J. V. z dodané směsi nevyrobil nelegální alkohol a
dále jej neprodával jiným distributorům nelegálního alkoholu, a
kdyby jej tito dále neprodávali konečným konzumentům, nikdy by
nevznikl stav obecného ohrožení. Dále poukázal na to, že soudy
nižších stupňů se snažily „krkolomným“ způsobem podřadit
jeho jednání pod skutkovou podstatu předvídanou v § 272 tr.
zákoníku, a to zejména s ohledem na následky celé
metylalkoholové kauzy, přičemž postupovaly v rozporu se zásadou
zákonnosti, neboť se chtěly zavděčit veřejnosti, což je však
z ústavněprávního hlediska nepřípustný a v pojetí základních
lidských práv a svobod nemyslitelný přístup. V návaznosti na to
namítl, že soud selektivně vybíral důkazy a činil z nich
skutkové závěry tak, aby bylo možné jednání obviněných takto
právně kvalifikovat za účelem uložení exemplárního trestu,
avšak přiléhavější právní kvalifikací je subsumpce jejich
jednání pod skutkovou podstatu obsaženou v § 156 tr. zákoníku,
což má potvrzovat i dosavadní praxe soudů ve skutkově podobných
věcech, když příkladmo poukázal na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 1257/2010 a sp. zn. 11 Tdo 559/2011. V neposlední řadě
spatřoval nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání podle §
272 odst. 3 tr. zákoníku v tom, že soud prvního stupně se
vyjadřuje pouze obecně ke shledání eventuálního úmyslu v
případě obecného ohrožení, avšak formou zavinění ve vztahu k
následku v podobě smrti se vůbec nezabývá, resp. neuvádí
skutkové okolnosti, z nichž toto dovozuje. Odvolacímu soudu pak
vytkl, že vědom si tohoto nedostatku, konstruuje jeho pravou
lhostejnost k úmrtí osob, nicméně tak činí bez opory o
příslušná skutková zjištění.
19.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.
vyjádřil obviněný R. F. přesvědčení, že mu byl uložen
výjimečný trest doživotí v rozporu se základními
trestněprávními zásadami majícími převážně ústavněprávní
charakter, jakož i v rozporu s konkrétními zákonnými
ustanoveními, k čemuž poukázal na § 37 odst. 2, § 38 a § 39
tr. zákoníku a související zásady humánnosti a přiměřenosti
trestu jakožto záruky spravedlivého sankcionování. Soudům obou
stupňů totiž vytknul nezohlednění jeho dosavadní bezúhonnosti,
dosavadního způsobu života, jeho osobnosti, rodinných poměrů,
jakož i skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku znalce
Mgr. Michala Perničky, že jakákoliv resocializace v jeho případě
není nutná a že již krátký výkon trestu odnětí svobody by
působil dostatečným korektivním účinkem. Namítl proto, že
nebyl zohledněn konkrétní dopad trestu na jeho osobu, jakož ani
další atributy pro individuální působení trestu, nýbrž že mu
byl trest doživotí uložen z důvodu potřeby udělat z něj
odstrašující a exemplární případ pro další potencionální
pachatele. Jinými slovy měl v tomto smyslu smůlu, neboť byl
prvním takto odsouzeným pachatelem bez ohledu na jeho osobnost či
rodinu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
3 Tdo 1272/2011, podle něhož je třeba zvážit osobnost pachatele
ve vztahu ke všem okolnostem případu a z toho plynoucí rozumnou
míru jistoty, že není naděje na jeho nápravu jiným (mírnějším)
trestem. V daných souvislostech uvedl, že má manželku a děti a
že tímto velmi citelným trestem bylo zásadním způsobem zasaženo
i do jejich práva na respektování rodinného a soukromého života,
přičemž existují rovněž pochybnosti o porušení zásady
personality trestu. Dále vznesl výhradu stran postupu soudů
nižších stupňů v rozporu s § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
s tím, že v jeho případě zcela převážil zájem na budování
přísné generální prevence nad individuální prevencí a
represí, resp. že mu byl uložen trest doživotí z důvodu potřeby
účinné ochrany společnosti před případnými dalšími
pachateli, nikoliv před ním samotným. Nalézacímu soudu pak
vytknul, že při ukládání trestu nesprávně aplikoval zásadu
generální prevence, když argumentoval tím, že „pachatelé
takové trestné činnosti (nelegální prodej léků, návykových
látek apod.) si budou muset uvědomit, jakým trestům v případě
fatálních následků budou čelit a jaké důsledky taková pro
společnost vysoce nebezpečná činnost může mít pro jejich
životy,“ a že pouze z tohoto důvodu je jediným dostatečným
trestem doživotí. K tomu poukázal na kritický přístup Ústavního
soudu k takové praxi obecných soudů vyjádřenou v jeho nálezech
sp. zn. IV. ÚS 463/97 a sp. zn. III. ÚS 1481/09. V neposlední řadě
zmínil, že při úvahách o trestu je třeba zohlednit i míru
zavinění, která může pachateli přitížit jen v případě
úmyslu přímého, zatímco nepřímý úmysl je konzumován
naplněním znaků příslušné skutkové podstaty, navzdory čemuž
soud prvního stupně na str. 142 svého rozsudku odůvodnil výši
trestu i subjektivní stránkou obviněných.
20.
V poslední části dovolání obviněný R. F. poukázal na princip
presumpce neviny, jakož i z něho plynoucí pravidlo in
dubio pro reo a
související nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp.
zn. III. ÚS 398/97 a sp. zn. IV. ÚS 260/05. V návaznosti na
citovaná judikaturní východiska namítl, že v jeho případě
bylo vycházeno z presumpce viny, což vyústilo v řadu výše
vytýkaných procesních a hmotně právních pochybení soudů obou
stupňů, čímž bylo porušeno jeho základní právo.
21.
Obviněný R. F. ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, a
podle § 265l odst.
1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby byla zrušena také další
rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud by
jeho zrušením pozbyla podkladu. Jeho obhájce pak za svou
osobu sdělil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
22. K
podaným dovoláním se vyjádřil státní
zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). K argumentaci obviněných především uvedl, že s
odkazem na žádný dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat
opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů
ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování s
výjimkou tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a právními závěry soudů. Taková situace však
podle státního zástupce v daném případě nenastala, když
naopak soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže
související námitky obviněných označil na nedůvodné.
23.
Stran právní kvalifikace jejich jednání s oporou o skutková
zjištění vyjádřená zejména ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku konstatoval, že pokud obvinění vyrobili nebezpečnou
metanolovou směs a dali ji do oběhu, nepochybně vytvořili obecné
nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku, přičemž takové
jednání bylo nepochybně podobně nebezpečné způsobení
škodlivých účinků výbušnin, plynu, elektřiny apod., když
manipulovali a do oběhu uvedli tisíce litrů jedu zaměnitelného
za standardní alkohol. Žádné pochybnosti neměl ani ohledně
závěru, že takovým jednáním způsobili smrt, resp. těžkou
újmu na zdraví nejméně dvou osob a že si tak počínali úmyslně,
konkrétně v úmyslu nepřímém, k čemuž v podrobnostech odkázal
na str. 51-53 rozsudku soudu druhého stupně a zdůraznil, že
dodávky životu nebezpečné směsi pokračovaly ještě dne 8. 9.
2012, tedy i po medializaci metanolových otrav ze dne 6. 9. 2012,
což jejich srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku jednoznačně implikuje. K jejich poukazu na činění
konkrétních opatření, jež měla nebezpečí plynoucí z užití
jedovatého metanolu vyloučit, uvedl, že ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů nelze dovodit existenci žádných
konkrétních důvodů reálně způsobilých k neutralizaci
nebezpečí, na něž by obvinění spoléhali s tím, že k
trestněprávn�� relevantnímu následku nedojde.
24.
Co se týče výhrad obviněných směřujících vůči trestu
odnětí svobody na doživotí, státní zástupce nesouhlasil, že
by nebyly splněny podmínky pro jeho uložení stanovené v § 54
odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 272 odst. 3 tr. zákoníku,
jelikož není pochyb o splnění podmínky právní kvalifikace, o
existenci mimořádné závažnosti zločinného jednání obviněných
(zejména smrti několika desítek lidí), jakož ani o potřebě
účinné ochrany společnosti, která je stanovena jako alternativa
k podmínce nemožnosti nápravy pachatele. V podrobnostech opět
odkázal na dotčená rozhodnutí, v nichž se soudy s otázkou
uložení trestu odnětí svobody na doživotí dostatečně, správně
a přiléhavě zaobíraly.
25. Ohledně zbývajících námitek obviněných státní zástupce konstatoval, že je nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, jelikož se jedná o výhrady směřující vůči skutkovým zjištěním soudů, hodnocení provedených důkazů či údajným procesním pochybením soudů, jejichž prostřednictvím zpochybňují soudy zjištěný skutkový stav, prosazují vlastní představy o skutkovém ději a vlastní hodnocení důkazů. Za důvodné je neshledal ani v obecné rovině s tím, že skutkové závěry soudů mají patřičnou oporu v provedeném dokazování a že se nedopustily žádných vytýkaných procesních pochybení.
26. V návaznosti na shora uvedené státní zástupce navrhl odmítnutí dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněných. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jeho odlišného stanoviska ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Státní zástupce se následně vyjádřil i k doplnění dovolání obviněného T. K. tak, že s ohledem na § 265f odst. 2 tr. ř. je shledal za podané po lhůtě. Z tohoto důvodu k němu nezaujal žádné stanovisko a odkázal na své předchozí vyjádření.
III.
Přípustnost
dovolání
28.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především
zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla
podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové
a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro
jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
29. Dovolání podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. V této souvislosti však nutno dodat, že doplnění dovolání obviněného T. K., které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 22. 8. 2016, bylo podáno po lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., která obviněnému uplynula dne 10. 6. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný T. K. v tomto doplňku vznesl zcela nové výhrady, které by z formálně právního hlediska bylo možné podřadit pouze pod jiný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], než uplatnil ve svém včasně podaném dovolání, k těmto námitkám nemohlo být přihlíženo, neboť v opačném případě by došlo k obejití kogentního ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle něhož lze důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003).
IV.
Důvodnost
dovolání
Obecná východiska
31.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§ 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit
pod uplatněné dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném
ustanovení.
32.
Důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro
existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné
okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního,
ale i jiných právních odvětví).
33.
Důvodem dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1
tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy,
kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
34.
Podstatou dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. je
zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky
pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst.
1, 3 tr. zákoníku, a to především existence mimořádně vysoké
závažnosti zvlášť závažného zločinu [§ 54 odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku] a splnění požadavku, aby uložení trestu odnětí
svobody na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo
aby nebyla naděje na nápravu pachatele mírnější alternativou
výjimečného trestu [§ 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku].
Dovolací soud zásadně přezkoumává jen to, zda skutkový podklad
zjištěný soudy obou stupňů opodstatňuje právní závěr o
splnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody
na doživotí (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003,
publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu § 265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
36. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vlastní posouzení
37.
Nejvyšší soud k námitkám obviněných vztaženým k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předesílá, že
tyto v případě obviněného T. K. výlučně a v případě
obviněného R. F. částečně směřují do oblasti skutkové a
procesní. Obvinění v této části jejich dovolání totiž soudům
obou stupňů vytýkají vady důkazního řízení (zásah
nalézacího soudu do spontánní výpovědi obviněného T. K.,
nemožnost obžalovaných vyjadřovat se bezprostředně k výpovědím
v rámci hlavního líčení, procesní nepoužitelnost výpovědí
M. B., D. K. a R. M.), nesprávné hodnocení provedených důkazů
(včetně nerespektování zásady in
dubio pro reo) a
vadná skutková zjištění. Prosazují přitom vlastní hodnocení
důkazů (obviněný T. K. zpochybňuje věrohodnost výpovědi J. V.
a výpovědi obviněného R. F. z přípravného řízení, jakož i
průkaznost výsledků zkoumání vzorků zajištěných v areálu
FROS ZPS, s. r. o., a obviněný R. F. namítá absenci důkazů
prokazujících jeho vědomost o tom, že J. V. obchoduje s lihem a
alkoholickými nápoji) a předkládají vlastní skutkový hodnotící
závěr (zejména že obviněný T. K. nemohl spáchat souzený
skutek a že nebyla prokázána vědomost obviněného R. F. o tom,
pro jaké účely používá J. V. potravinářský líh). Obvinění
pak z uvedených skutkových a procesních výhrad úplně (obviněný
T. K.) nebo zčásti (obviněný R. F.) vyvozují závěr o
nesprávném právním posouzení jejich skutků.
38.
Obvinění tedy v uvedeném směru nenamítají rozpory mezi
skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a
užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují částečně
nebo výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména
v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., popř. v nerespektování procesních
pravidel stanovených v § 207 odst. 1, § 209 odst. 1 a § 214 tr.
ř. Takové námitky však pod uplatněné (ani jiné) dovolací
důvody zásadně podřadit nelze.
39.
Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje
přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury
Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy (a) tzv. opomenutých
důkazů (jde o
situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut
nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či
pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru –
srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp.
zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. US 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a
další), (b) nezákonných
důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být
soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod
sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS
190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě
případy, (c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková
zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy,
tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení,
nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem provedených důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
pod sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS
182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
40.
Nejvyšší soud se zřetelem k těmto judikaturním východiskům
konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše
uvedených vad důkazního řízení. Ke skutkovým a procesním
výhradám obviněných se přesto alespoň ve stručnosti vyjádří.
41.
Obviněný T. K.
činí prvně
výhrady vůči zásahu do jeho spontánní výpovědi v hlavním
líčení a v souvislosti s tím namítá porušení § 207 odst. 1
tr. ř. K tomu Nejvyšší soud v obecnosti připomíná, že podle
§ 92 odst. 1 tr. ř. se výslech obviněného koná tak, aby poskytl
pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých
pro trestní řízení.
Ustanovení § 92 odst. 2 tr.
ř. stanoví, že obviněnému musí být dána možnost se k
obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit
skutečnosti, které jsou předmětem
obvinění, uvést
okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout
o nich důkazy, přičemž ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. pro
fázi hlavního líčení specifikuje, že po přednesení obžaloby
a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného
k obsahu obžaloby.
Současně je však zapotřebí poukázat na § 203 odst. 2 tr. ř.,
podle něhož je předseda senátu mj. povinen
dbát, aby hlavní líčení
nebylo zdržováno
výklady, které nemají vztah k projednávané věci,
a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Odborná
literatura k tomu blíže uvádí, že základním předmětem
hlavního líčení je vždy určitý skutek a účast obžalovaného
na něm, proto výpovědi osob musí zásadně směřovat jen k jeho
objasnění, a jestliže se od toho odchýlí, předseda senátu na
to upozorní a
případně odejme takové osobě slovo (srov.
Šámal,
P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2577).
Z uvedených skutečnosti je patrné, že obviněný má právo, aby
se nejdříve (před kladením dotazů ze strany příslušného
orgánu činného v trestním řízení) sám
vyjádřil k předmětu
obvinění (tzv. monologová část výslechu), nicméně toto právo
není neomezené, nýbrž je limitováno povinností orgánů činných
v trestním řízení zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (viz § 2 odst. 5 tr. ř.),
což se projevuje i povinností předsedy senátu dbát, aby hlavní
líčení nebylo zdržováno výklady, jež nemají vztah k
projednávané věci.
42.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2014 se podává,
že předseda senátu v průběhu výslechu obviněného T. K. tohoto
opakovaně (třikrát) upozornil, aby se vyjadřoval k uvedené
trestní věci, neboť v opačném případě mu budou pokládány
otázky. Teprve poté, co se obviněný T. K. ani navzdory těmto
opakovaným upozorněním nevyjadřoval k předmětu jeho obvinění,
resp. k obsahu obžaloby, a zdržoval tak hlavní líčení svými
výklady nesouvisejícími s projednávanou věcí, předseda senátu
jej přerušil a začal mu pokládat otázky (viz č. l.
25450 p. v., 25451 spisu). Postup soudu prvního stupně tak nebyl
svévolný, nýbrž reagoval na jednání obviněného v rámci
prováděného výslechu, přičemž jím byla respektována výše
uvedená procesní ustanovení, jakož i právo obviněného na
spravedlivý proces. Nadto, jak mj. uvádí sám obviněný v podaném
dovolání, možnost vyjádřit se souvisle a samostatně k obsahu
obžaloby mu byla dána ještě v pozdější fázi hlavního líčení
(dne 23. 4. 2014), přičemž skutečnost, že svou „spontánní
výpověď“ zde pouze přečetl, nepředstavuje zásah do jeho
práva na obhajobu (k tomu lze navíc zmínit, že výpověď byla v
hlavním líčení čtena i dalšími obžalovanými).
43.
Obviněný T. K. dále namítá, že procesním stranám bylo v
rozporu s § 214 tr. ř. upřeno právo vyjádřit se bezprostředně
ke každému z provedených důkazů (zejména k výpovědím
obžalovaných), přičemž státnímu zástupci toto umožňováno
bylo, čímž měla být porušena zásada ústnosti,
bezprostřednosti a kontradiktornosti trestního řízení. K tomu
Nejvyšší soud opět nejprve připomene příslušná procesní
východiska, jakož i souvislosti nyní posuzované věci. Podle §
214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu
dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se
zapíše do protokolu. Daným ustanovením se realizuje jeho právo
na vlastní obhajobu (srov. čl.
38 odst.
2 Listiny, § 2 odst. 13 tr. ř., § 33 odst. 1 věta první tr. ř.),
které zde spočívá v tom, že obžalovaný může vyjádřit
vlastní stanovisko ke všem provedeným důkazům a ovlivnit tak
úvahy soudu při jejich hodnocení. Částečně se tím naplňuje i
požadavek na kontradiktornost
řízení, podle
něhož musí být oběma stranám řízení dána možnost seznámit
se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit
jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Pro úplnost lze rovněž
zmínit, že zásada
ústnosti
vymezená v § 2 odst. 11 tr.
ř. spočívá v tom, že soud rozhoduje především na základě
ústně provedených důkazů a ústních přednesů stran, a zásada
bezprostřednosti zakotvená
v § 2 odst. 12 tr. ř. představuje povinnost soudu rozhodovat na
základě důkazů před ním provedených (tj. na základě
bezprostředního dojmu soudu z provedeného řízení) a čerpat
důkazy z pramene co možno nejbližšího zjišťované skutečnosti
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář.
7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 50-52; Šámal, P. a kol.
Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2013, str. 2686; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek,
M. Evropská
úmluva o lidských právech. Komentář.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 740).
44.
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že všichni
obžalovaní byli na začátku hlavního líčení (dne 3. 3. 2014)
náležitě poučeni o svých právech, mj. též o právu vyjadřovat
se k provedeným důkazům. Tito byli následně přítomni výslechu
spoluobžalovaných, přičemž od počátku hlavního líčení bylo
všem procesním stranám (nejen státnímu zástupci) umožněno
klást dotazy, popř. se k provedeným důkazům vyjadřovat, byť
předseda senátu výslovně vyzval všechny obžalované, zda se
chtějí vyjádřit k provedeným důkazům (výpovědím
spoluobžalovaných), až na konci tohoto jednacího dne (v průběhu
jednacího dne se však předseda senátu např. obžalovaného M. C.
opakovaně ptal, zda se chce vyjádřit k tomu, co uvedl obžalovaný
A. S.). Ryze z formálního hlediska tento postup sice nebyl zcela v
souladu s § 214 tr. ř., jelikož předseda senátu se neptal
explicitně všech obžalovaných na jejich vyjádření po každém
provedeném důkazů (což je pochopitelné s ohledem na rozsah
projednávané věci a vysoký počet obžalovaných). Nicméně z
materiálního hlediska nebylo do jejich práva vyjadřovat se ke
všem provedeným důkazům nikterak zasaženo, neboť o tom byli
náležitě poučeni, v průběhu jednacího dne jim v tom nebylo
bráněno a na konci jednacího dne na to byli všichni výslovně
dotázáni. Současně nutno zdůraznit, že žádným způsobem
nebyla narušena ani kontradiktornost trestního řízení, jelikož
(jak výše zmíněno) bylo všem procesním stranám umožněno
klást vyslýchaným obžalovaným dotazy (což tyto v průběhu
jednacího dne i činily), popř. se k jejich výpovědím vyjádřit.
45. V rámci
druhého jednacího dne hlavního líčení (dne 5. 3. 2014) byla
obhájcem v substituci, Mgr. Zdeňkem Machem, vznesena námitka, že
procesním stranám je upřeno vyjádřit se ihned k provedeným
důkazům v souladu s § 214 tr. ř., zatímco státnímu zástupci
je to umožněno (viz č. l.
25450 spisu). Předseda senátu nalézacího soudu se v návaznosti
na učiněnou námitku procesních stran výslovně dotázal, zda se
chtějí k provedenému důkazu (výpovědi R. M.) ještě vyjádřit,
a v takovém postupu (již zcela – i po formální stránce –
souladném s § 214 tr. ř.), pokračoval v celém dalším průběhu
hlavního líčení. Zároveň je zapotřebí uvést, že procesním
stranám bylo i před vznesením předmětné námitky Mgr. Zdeňka
Macha umožněno klást vyslýchaným osobám otázky (kdy tak učinil
kupř. i sám obviněný T. K.). Nejvyšší soud tak konstatuje, že
právo obviněného T. K. (i dalších obžalovaných) vyjádřit se
ke všem provedeným důkazům, jakož i požadavek kontradiktornosti
trestního řízení, byly i v dalším průběhu hlavního líčení
plně respektovány (příkladmo lze poukázat na č. l.
25690 spisu, kde se obviněný T. K. i v průběhu výslechu svědka
vyjadřuje k jeho výpovědi a klade mu otázky). O tom, že obviněný
T. K. měl v hlavním líčení dostatečný prostor vyjádřit se ke
všem provedeným důkazům a realizovat tak své právo na obhajobu,
svědčí ostatně i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v
němž se tento obsáhle zabývá nejen skutkovou verzí obviněného,
ale i jeho početnými připomínkami k prováděným důkazům
(především k výpovědím J. V. a obviněného R. F. [srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS
3302/17]. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že namítaným
postupem soudu prvního stupně nedošlo ani k porušení zásady
ústnosti a bezprostřednosti (k porušení těchto procesních zásad
vzhledem k jejich výše nastíněnému teoretickému vymezení
ostatně dojít ani nemohlo).
46.
Další výhrada obviněného T. K. směřuje vůči porušení §
209 odst. 1 tr. ř. z důvodu, že svědek R. M. byl před svým
výslechem přítomen výslechu obžalovaných. K tomu Nejvyšší
soud připomíná, že postup podle § 209 odst. 1 věty první tr.
ř. vyžaduje, aby předseda senátu po zahájení hlavního líčení
a po zjištění totožnosti osob, které byly předvolány
k hlavnímu líčení jako svědci,
učinil opatření, aby tyto osoby ještě před přednesením
obžaloby opustily jednací síň a dostavily se do ní na výzvu
teprve v okamžiku, kdy má být započato s jejich výslechem.
Současně však platí, že jestliže soud rozhodne o výslechu
určité osoby jako svědka teprve v
průběhu hlavního líčení k
návrhu některé z procesních stran, provedení takového důkazu
nebrání skutečnost, že osoba, která má být vyslechnuta jako
svědek, byla přítomna dosavadnímu jednání (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2013, str. 2620).
47. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2014 vyplývá, že výslech svědka . R. M. byl navrhnut státním zástupcem v průběhu daného jednacího dne v reakci na námitku obhájkyně obviněného T. K., L. B. (viz č. l. 25449 spisu). Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že R. M. nebyl předtím předvolán k hlavnímu líčení jako svědek (byl přítomen pouze jako veřejnost), takže předseda senátu neměl důvod k postupu podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. Výslechem tohoto svědka proto nedošlo k porušení předmětného ustanovení trestního řádu a není dán ani žádný jiný důvod pro závěr o procesní nepoužitelnosti jeho výpovědi.
48.
V těchto souvislostech se Nejvyšší soud vyjádří k výhradám
obviněného T. K. ohledně procesní použitelnosti výpovědí
policistů M. B. a D. K. K tomu nutno poukázat na související
judikaturní závěry (viz též str. 50 rozsudku odvolacího soudu),
podle nichž lze jako důkaz použít výpovědi příslušníků
policie, kteří prováděli operativní šetření na místě, pokud
vypovídali o skutečnostech, o nichž se nedozvěděli
z vysvětlení
podaných podle § 158 odst. 3, 6 tr. ř. nebo § 61 odst. 1 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88,
publikovaný pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr.). V trestním řízení
tedy lze jako důkaz použít výpovědi policistů k okolnostem, jež
vnímali svými smysly bez ohledu na to, co bylo obsahem takového
vysvětlení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2012, sp. zn. 7
Tdo 347/2012, atd.). Vzhledem k tomu, že svědci M.
B. a D. K. nebyli vyslýcháni k okolnostem, jež by jim byly sděleny
obviněným R. F., nýbrž pouze ke skutečnostem, které tito
vnímali svými smysly (v jakém stavu se nacházel obviněný, popř.
k dalším okolnostem průběhu jeho výslechu), není důvod
považovat jejich výpovědi za procesně nepoužitelné.
49.
Na tomto místě lze navázat na námitky obviněného T. K. ohledně
věrohodnosti výpovědí obviněného R. F. z přípravného řízení
a výpovědi J. V. V daném kontextu nutno předně akcentovat, že
hodnocení důkazů je činností náležející téměř výlučně
soudu prvního, popř. druhého stupně, nikoliv úkolem dovolacího
soudu. Soudy nižších stupňů se přitom věrohodností výpovědí
obou uvedených osob podrobně zabývaly a jejich odůvodnění
nevykazuje v tomto směru žádné, natož extrémní, vybočení ze
souvisejících zásad vymezených zejména v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud tak k předmětným dovolacím výhradám uvádí
pouze ve stručnosti následující.
50.
Výpověď J. V. je v podstatných bodech konstantní. Ve vztahu k
jednání obviněného T. K. lze zmínit především tu část jeho
výpovědi, podle níž na přelomu srpna a září 2012 odebral od
obviněných ve třech dodávkách 10.000 litrů lihu, který mu byl
předán jako líh potravinářský, a že část tohoto lihu v
reakci na zjištění jeho kontaminace metanolem dne 13. 9. 2012
obviněným vrátil (což objektivně přímo prokazují i kamerové
záznamy z areálu společnosti OPAVIA REAL, s. r. o., v Opavě),
jakož i to, že tento líh, popř. alkohol z něj vyrobený,
distribuoval dalším osobám, přes které se dostal ke konečným
poškozeným konzumentům. Soud prvního stupně (ale i samotný J.
V.) se navíc k odchylkám v některých vylíčených skutečnostech
– ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného T. K. však
nevýznamných – náležitě vyjádřil (viz především str.
121-124 rozsudku nalézacího soudu, popř. srov. též str. 46
rozsudku odvolacího soudu). K souvisejícím námitkám obviněného
T. K. lze pro úplnost zmínit, že M. D. sice zemřel dne 12. 9.
2012, to ovšem nijak nevylučuje skutečnost, že se s ním J. V.
mohl ve stejný nebo předchozí den potkat, čemuž nasvědčuje i
záznam telekomunikačního provozu uživatele J. V. z předmětného
období.
51.
Obdobně lze konstatovat, že žádné pohybnosti nevznikají ani
ohledně věrohodnosti výpovědí obviněného R. F. ze
dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012.
Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval podrobně jak v
rámci dokazování, tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí
(viz zejména str. 124-125 rozsudku nalézacího soudu, příp. srov.
též str. 50 rozsudku odvolacího soudu). K průběhu výslechu
obviněného R. F. byli navíc v hlavním líčení vyslechnuti
policisté (jak je výše v bodech 47. a 48. tohoto usnesení
uvedeno, procesní použitelnosti jejich výpovědí nic nebrání),
kteří mu byli bezprostředně přítomni a potvrdili nejen jeho
zákonný průběh, ale i spontánnost výpovědi obviněného
doprovázenou jeho upřímnými projevy lítosti. Nutno pak
zdůraznit, že výslechu obviněného R. F. na počátku přípravného
řízení byla přítomna i řada obhájců (včetně obhájce
obviněného R. F., JUDr. Radima Vicherka), přičemž ani tito
nenamítali jakýkoliv nátlak na obviněného. V neposlední řadě
lze poukázat na skutečnost, že výpovědi obviněného R. F. ze
dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012 se
v zásadních bodech shodují s výpovědí J. V., přičemž (jak
přiléhavě poznamenal soud prvního stupně) pokud by ze strany
obviněného R. F. mělo jít o „naučenou“ výpověď podle
přání orgánů činných v trestním řízení, přítomnost
odlišností v těchto výpovědích by byla nelogická, a rovněž
by bylo jen stěží uvěřitelné, že by si obviněný R. F.
(jakožto obchodní zástupce společnosti CARLOGIC, s. r. o.) mohl v
tak stresující situaci vymyslet veškeré podrobné okolnosti
ohledně míchání metanolem kontaminované směsi.
52.
Obviněný T. K. pak obsáhle namítá rozpory v označení a
zkoumání vzorků odebraných v areálu společnosti FROS ZPS, s. r.
o. (nacházejícího se v objektu společnosti OPAVIA REAL, s. r.
o.). K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že určité
nesrovnalosti v označení či množství odebraných vzorků z
daného areálu skutečně dány jsou. Zároveň však konstatuje, že
tyto odlišnosti nejsou nijak zásadní a jsou způsobené zejména
tím, že vzorky zde byly odebírány dvěma samostatnými složkami
– příslušnou složkou Policie České republiky a celním úřadem
– které mají navzájem nezávislé a odlišné postupy při
zajišťování věcí důležitých pro řízení. Především je
však zapotřebí podotknout, že skutečnosti vyplývající z
příslušných listinných důkazů a navazujících znaleckých
posudků vyjadřujících se mj. ke vzorkům zajištěným v areálu
společnosti FROS ZPS, s. r. o., jsou ve vztahu ke skutkovým
zjištěním stran posuzovaného jednání obviněného T. K. i R. F.
pouze podpůrného významu. Stěžejním poznatkem vyplývajícím z
předmětných důkazů je skutečnost, že v areálu, kde byla
obviněnými míchána směs etanolu s metanolem, byl nalezen metanol
(tuto skutečnost ostatně nerozporují ani obvinění). Za poznatky
podporující závěr o vině obviněných pak lze označit rovněž
nalezení směsí metanolu s etanolem v poměru 2:1 (některých
navíc s nadlimitním množstvím bitrexu), přičemž naprosto
přesné množství chybějícího metanolu v daném areálu v
porovnání s účetními doklady (jakož i související námitky
obviněného T. K.) není ve vztahu ke skutkovým závěrům ohledně
souzeného jednání obviněných podstatné. Jejich jednání
(včetně příčinné souvislosti s následky na zdraví a životě
poškozených) je totiž bez důvodných pochybností prokázáno
velkým, dalo by se říci až nadstandardním, množstvím dalších
přímých i nepřímých důkazů tvořících ve svém souhrnu
logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů.
Příkladmo lze vedle výše zmíněných výpovědí poukázat na
výpovědi M. J., A. J., A. S., zaměstnankyň M. C., poškozených a
jejich příbuzných, ale i výpovědi řady dalších svědků, dále
na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví všeobecné
lékařství, znalecký posudek z oboru potravinářství, odvětví
laboratorní zkoumání a analýza potravin, lihu, tabáku a surovin
pro jejich výrobu, protokoly o ohledání místa činu, protokoly o
prohlídkách jiných prostor a pozemků atd. (v podrobnostech lze
odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů). Za
této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů
nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních
úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS
3137/16).
53.
Obviněný T. K. činí v neposlední řadě výhrady vůči právnímu
posouzení jeho jednání s tím, že přiléhavější by byla jeho
právní kvalifikace podle § 156 tr. zákoníku, potažmo podle §
157 tr. zákoníku. Tyto námitky však ve skutečnosti opírá o své
vlastní skutkové tvrzení, že jemu přisouzeného skutku se nemohl
dopustit, neboť k tomu neměl věrohodný motiv, který musel mít
vzhledem ke skutečnosti, že o „jedovatosti“ metanolu dobře
věděl. Pouze na základě uvedené verze skutkového děje –
odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů –
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání.
Takové námitky však (jak již výše uvedeno) nelze podřadit pod
obviněným uplatněný, ani jiný, dovolací důvod podle § 265b
tr. ř. (viz též bod 38. tohoto usnesení).
54.
Obviněný R. F. ve
svém dovolání namítá absenci důkazů prokazujících jeho
vědomost o tom, že J. V. obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji,
resp. že z výpovědi J. V. plyne pouze skutečnost, že mu obvinění
měli i dříve dodávat potravinářský líh, a že soud prvního
stupně tuto nemá za prokázanou. K tomu nutno v první řadě
zdůraznit, že dřívější dodávky alkoholu J. V. ze strany
obviněného R. F. sice nalézací soud neshledal za stoprocentně
prokázané, nicméně považoval je za vysoce pravděpodobné (viz
str. 132 rozsudku nalézacího soudu), a navíc touto skutečností
neargumentoval ve vztahu k subjektivní stránce obviněného, ale k
tomu, že J. V. pravděpodobně distribuoval metanolem kontaminovaný
líh spolu s dřívějšími zásobami zdravotně nezávadného lihu
(který právě mohl pocházet rovněž od obviněného R. F.). Dále
je nezbytné připomenout, že soud prvního stupně se soustředil
na vyvrácení obhajoby obviněných R. F. a T. K., podle níž
dodávali J. V. nemrznoucí směs do ostřikovačů, přičemž
obvinění v předchozích fázích řízení neuváděli, že by se
domnívali, ��e J. V. může používat jimi dodanou směs např.
na výrobu bylinných či kosmetických extraktů, biopalivo pro
spalovací motory atp., jak obviněný R. F. příkladmo zmiňuje v
dovolání. V této souvislosti nutno upozornit, že tzv. nova (nové
skutečnosti a důkazy) nejsou v dovolacím řízení přípustná,
jelikož by mohla být důvodem toliko k obnově řízení (srov.
přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Tzn
29/95, publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Především je
však nezbytné konstatovat, že skutkové zjištění ohledně
vědomosti obviněného R. F. o tom, že J. V. obchoduje s lihem a
alkoholickými nápoji, resp. o tom, že obviněnými dodaná směs
bude dále distribuována a zpracována do alkoholických nápojů,
není v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, nýbrž má
oporu jak ve výpovědi J. V., tak ve výpovědích obviněného R.
F. ze
dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012.
55. Na
tomto místě tak nutno poukázat na výpověď obviněného R. F. z
přípravného řízení, v níž explicitně uvedl, že věděl,
že J. V. obchoduje s lihem a
že obviněný T. K. měl J. V. dříve dodávat potravinářský
líh, jenž zde
obviněný R. F. v obecnosti popsal jako „zdravotně nezávadný
líh“. Z výpovědi J. V. se pak podává, že mu obviněný R. F.
v přítomnosti obviněného T. K. při předání zdravotně závadné
směsi sdělil, že se jedná o potravinářský
líh, ale i to, že
J. V. od obviněného R. F. požadoval vysoce procentní co možná
nejjemnější potravinářský
líh, byť mu
výslovně neříkal, pro jaký účel jej kupuje, neboť to obviněný
R. F. podle něj dobře věděl, a to i vzhledem ke skutečnosti, že
s ním tento obviněný jednou byl v místě, kam dodával líh. Z
těchto důkazů tedy jednoznačně plyne, že obviněný R. F.
(jakož i obviněný T. K.) věděl,
že J. V. obchoduje s lihem, a
to s lihem potravinářským,
resp. lihem zdravotně nezávadným určeným pro potravinářské
(konzumní) účely. Za těchto okolností nutno označit za
irelevantní dovolací úvahy obviněného R. F. stran různých
možností využití etanolu, což je podstatně širší pojem než
„potravinářský líh“, jehož předání (nikoliv předání
„etanolu“) bylo přislíbeno J. V., který si jej i vzhledem k
obrovskému objemu 10.000 litrů zcela logicky nezamýšlel ponechat
pro vlastní spotřebu. Vědomost obviněných o následném použití
jimi namíchané směsi v neposlední řadě podporuje i vlastní
tvrzení obviněného R. F., podle něhož se smícháním metanolu s
etanolem v poměru 1:1 snažili vyrušit zdraví škodlivé účinky
metanolu, jelikož pokud by tuto směs nevyráběli s vědomím
jejího následného zpracování pro potravinářské (konzumní)
účely, otázka její zdravotní nezávadnosti by pro ně byla zcela
nepodstatná (obviněný T. K. navíc opakovaně upozorňoval na
nebezpečnost jejich jednání, že z toho může být „průser“
apod., viz bod 67. tohoto usnesení). Nutno přitom zdůraznit, že
obviněným musel být (i s ohledem na shora zmíněné výpovědi)
zřejmý účel použití potravinářského lihu o objemu 10.000
litrů pro výrobu alkoholických nápojů, byť pro závěr o jejich
trestní odpovědnosti by postačovala i jejich „obecná“
vědomost o tom, že jimi dodaná směs bude zpracovaná pro
potravinářské (konzumní) účely. Soud prvního stupně proto
činí logický skutkový závěr plynoucí z provedených důkazů,
že obviněným s ohledem na okolnosti domluveného obchodu a jejich
životní zkušenosti muselo být zřejmé, že směs dodaná J. V.
bude použita k dalšímu prodeji, a to až ke konečným konzumentům
alkoholických nápojů (viz str. 140 rozsudku nalézacího soudu), s
nímž koresponduje i závěr popsaný v tzv. skutkové větě výroku
jeho rozsudku, že obvinění věděli, že J. V. obchoduje s lihem a
alkoholickými nápoji.
56.
V reakci na výše uvedené skutkové a procesní námitky obou
obviněných je
třeba konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především
přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě
zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z
odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené
důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
(neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci
jednání obviněných. Odvolací soud se po provedeném přezkumu se
skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když změnil
toliko výrok o náhradě škody. Úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího přitom není,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího
soudu, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé není
extrémní nesoulad ve
shora vymezeném pojetí dán. Pokud přitom soud prvního stupně po
vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že jedna ze
skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím
zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do
odůvodnění svého rozhodnutí, nebyly splněny ani podmínky pro
uplatnění pravidla in
dubio pro reo vyplývajícího
ze zásady presumpce neviny, neboť soud tyto pochybnosti neměl
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp.
zn. II. ÚS 3068/17). Navíc
nutno připomenout, že existence případného extrémního
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění
předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné
– pro sebe příznivější – skutkové a právní závěry (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8
Tdo 1268/2013).
57.
Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění
skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších
stupňů a výlučně nebo částečně z toho vyvozují vadnost
právního posouzení jejích skutků, pak je zapotřebí opětovně
zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání)
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního
soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.“
58. Na tomto místě je vhodné poukázat také na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
59.
Pokud by dovolání obviněných byla podána jen z výše uvedených
důvodů, bylo by je zapotřebí odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání podána z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Obvinění však vznáší
námitky rovněž vůči uloženému trestu odnětí svobody na
doživotí, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 2 tr. ř., a obviněný R. F. uplatňuje také výhrady hmotně
právního charakteru, které z formálně právního hlediska
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V následujících řádcích se Nejvyšší soud vyjádří
prvně k hmotně právním námitkám obviněného R. F. a posléze k
výhradám obou obviněných vůči trestu odnětí svobody na
doživotí.
60.
Obviněný R. F.
brojí proti
právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku s tím, že podle jeho názoru by byla namístě
právní kvalifikace podle § 156 tr. zákoníku. Blíže pak namítá,
že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu
absentuje volní složka zavinění, jakož i úmysl ve vztahu k
usmrcení poškozených (pro který nemá být skutkový podklad ani
v odůvodnění rozsudku), že s obviněným T. K. činili konkrétní
opatření k odstranění negativních zdravotních účinků
metylalkoholu tím, že jej míchali s etylalkoholem, a že sami o
sobě nemohli vyvolat stav bezprostředního obecného ohrožení. K
těmto námitkám Nejvyšší soud nejprve připomene související
teoretická východiska.
61.
Obviněný R. F. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, neboť úmyslně způsobil obecné
nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké
újmy na zdraví, přičemž takovým činem způsobil těžkou újmu
na zdraví nejméně dvou osob a úmyslně smrt. Obecným
nebezpečím ve
smyslu daného ustanovení se
rozumí stav, při
němž nastává větší či menš�� pravděpodobnost vzniku
vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená
nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více (alespoň
sedmi) osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím
majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně
uvedené povahy a intenzity hrozí
bezprostředně, což
znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když
jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž
obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po
splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele
nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k
poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost
a neovladatelnost průběhu událostí, při
nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech,
vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Obecné
nebezpečí může pachatel způsobit tím, že zapříčiní požár
nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny
nebo jiných podobně
nebezpečných látek nebo
sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání.
Jiné podobně nebezpečné látky nebo síly jsou takové, jejichž
škodlivé účinky se mohou svou povahou a rozsahem nebezpečí
projevit obdobně jako účinky výbušnin, plynu a elektřiny. Ve
smyslu zákona č. 350/2011 Sb. se jinými podobnými nebezpečnými
látkami nebo směsmi rozumí rovněž zdraví
škodlivé látky nebo směsi,
které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží mohou
způsobit smrt či akutní nebo chronické poškození zdraví (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2770-2773).
62.
Trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel (a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl
přímý), nebo (b)
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn
(úmysl
nepřímý,
eventuální).
Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem
uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem (§ 15 tr. zákoníku).
63.
Trestný čin je naproti tomu spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel (a) věděl, že může způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost
vědomá),
nebo (b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost
nevědomá)
[§ 16 odst. 1 tr. zákoníku].
64. Zavinění jakožto vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno na vědomostní a volní složce. Složka vědomostní (intelektuální) zahrnuje pachatelovo vnímání objektivní reality, jakož i jeho představu o skutečnostech, které vnímal dříve nebo ke kterým dospěl na základě svých znalostí a zkušeností. Složka volní předpokládá aktivní volní vztah pachatele k vyvolání trestněprávně relevantních skutečností, přičemž je nerozhodné, zda tyto skutečnosti pociťuje jako příjemné či nepříjemné. Projevuje se v rozhodnutí pachatele jednat určitým způsobem na podkladě znalosti podstatných skutečností. Podle zastoupení uvedených složek zavinění se diferencují jeho jednotlivé formy. Obě formy úmyslného zavinění (tj. úmysl přímý i nepřímý) mají společný základ v tom, že jejich vědomostní složka zahrnuje pachatelovu představu rozhodných skutečností alespoň jako možných a že vědomostní složku doprovází vždy složka volní, která je však u jednotlivých úmyslných forem zavinění naplněna v různé intenzitě, čímž tyto formy navzájem odlišuje. Přítomností volní složky se pak úmyslné formy zavinění liší od forem nedbalostních, u nichž chybí vůle pachatele vyvolat svým jednáním trestněprávně relevantní následky.
65. Volní složka je u nepřímého (eventuálního) úmyslu zastoupena v podobě srozumění, kterým se rozumí i smíření pachatele se způsobením následku relevantního pro trestní právo. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení trestněprávního následku, čímž je míněna vůle pachatele, kterou projevil navenek svým chováním. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním pokryta i tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k trestněprávně relevantnímu následku. Vyjádřeno slovy pachatele: „Bylo mi jedno, zda trestněprávní následek nastane či nenastane“. Smíření podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje nejnižší stupeň aktivní kladné vůle pachatele k možnému způsobení trestněprávního následku ve smyslu tzv. pravé lhostejnosti, kdy pachatel spoléhá pro nějakou iracionální představu, že trestněprávní následky v důsledku jeho jednání, které k nim může vést, nenastanou.
66. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve vědomostní složce, ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí složka volní vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Za takové možno považovat jen důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé, zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. § 1 až 139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211, 221-224, 236; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 287-295].
67.
Nejvyšší soud připomene rovněž relevantní okolnosti týkající
se posuzovaného jednání obviněného R. F. Soud prvního stupně v
rámci svých skutkových zjištění (jak již výše zmíněno)
vycházel mj. z jeho výpovědí učiněných v přípravném řízení
dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012. V první z těchto výpovědí
obviněný R. F. uvedl: „nedokážu
přesně říci, od koho jsem se dozvěděl, že škodlivé účinky
této látky se dají neutralizovat jejím smícháním s čistým
etanolem v poměru zhruba 1 ku 1, [n]estudoval jsem k tomu žádnou
literaturu ani například články na internetu, prostě jsem se o
tom dozvěděl během své práce, …, [n]eznal jsem osobně nikoho,
kdo by takový postup aplikoval, ale chtěl jsem to vyzkoušet, …,
jsem začal chodit za panem K., aby mi prodal nějaké množství
metanolu, což on nejprve odmítal, že z toho bude průser, …
[ř]ekl jsem mu (J. V.), že nějaké sračky tam jsou, přesné
složení jsem neudával, nechtěl jsem, aby to věděl, …, K. mi
sice říkal, že jsem ´čurák´, nicméně přesto mi s tím (se
smícháním metanolu s etanolem v poměru 1 ku 1) pomáhal, … [k]
osobě pana K. ještě uvádím, že mne upozorňoval, že s takovou
dispozicí s metanolem může být problém, že se může něco stát
… [j]á jsem mnou udělanou směs nepil, ochutnal jsem pouze její
chuť jazykem, nic negativního jsem nezjistil, …, [j]á jsem
nedával vzorek této látky ke zkoumání, …, [k]dyž se začaly
objevovat ve větším měřítku případy otrav metanolem i její
první úmrtí, tak jsem si řekl, že je (to) ´v prdeli´, že by
to musela být obrovská náhoda, že by se v jeden čas objevili dva
takoví pitomci, kteří by míchali takovou směs, …, [n]eměl
jsem úmysl někoho zabít a někoho poškodit na zdraví, šlo mi
jen o mé majetkové obohacení.“ Ve
výpovědi ze dne 19. 10. 2012 upřesnil, že informaci o
„neutralizaci“ škodlivých účinků metylalkoholu po jeho
smíchání s etylalkoholem mu měl říct obviněný T. K., z čehož
zároveň usoudil, že samotná látka metylalkohol je zdraví
škodlivá, přičemž k pojmu „potravinářský líh“ sdělil,
že je to zdravotně nezávadný líh.
68.
Na podkladě shora rozvedených teoretických úvah a skutkových
okolností Nejvyšší soud přistoupil k posouzení jednotlivých
námitek obviněného R. F. Tento prvně namítá, že nalézací
soud se ve skutkové větě jeho rozsudku vyjadřuje pouze k
vědomostní složce jeho úmyslného zavinění. K tomu Nejvyšší
soud připomíná, že u obviněného R. F. byl shledán nepřímý
úmysl ve vztahu ke způsobení obecného nebezpečí ve smyslu §
272 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ke způsobení těžké újmy na
zdraví a smrti ve smyslu § 272 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního
stupně se v této souvislosti podává, že „… obžalovaný
R. F. úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu za
pomoci obviněného T. K. … vyrobili … směs složenou z
methylalkoholu a etanolu …, přičemž s ohledem na obecně známou
vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své
konkrétní vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou
zdravotní závadností této směsi, a tuto směs následně
obžalovaný R. F. prodal obžalovanému J. V., … o kterém věděli,
že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji, které dále
distribuuje, … takže všichni obžalovaní museli být srozuměni
s případnou možností ohrožení velkého množství osob vč.
možnosti způsobení smrti mnoha osob, tedy způsobení stavu
obecného ohrožení, …“. Byť
nutno připustit určité formulační nedostatky této skutkové
věty, je z ní zřetelně patrný nejen popis vědomostní složky
úmyslného zavinění obviněného R. F., podle něhož obviněný
věděl o
možné vysoké zdravotní závadnosti jím vyrobené směsi (s
ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní závadnosti
látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli být
srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této směsi),
ale i popis složky volní, a to jak ve vztahu ke způsobení
obecného nebezpečí podle základní skutkové podstaty, tak ve
vztahu ke způsobení těžších následků podle kvalifikovaných
skutkových podstat. Ze skutkové věty totiž současně plyne, že
obviněný byl srozuměn
s tím, že pokud takovou
vysoce zdravotně rizikovou směs prodá J. V. (o
kterém věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji,
které dále distribuuje),
může tím ohrozit velké množství osob, přičemž byl zároveň
srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit smrt, a
maiori ad minus i
těžkou újmu na zdraví (museli
být srozuměni s případnou možností ohrožení velkého množství
osob vč. možnosti způsobení smrti mnoha osob, tedy způsobení
stavu obecného ohrožení).
Podrobněji jsou skutkové a právní závěry k úmyslné formě
zavinění obviněného R. F. rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů (viz str. 136-140 rozsudku nalézacího soudu,
str. 52-53 rozsudku odvolacího soudu), přičemž příslušná
skutková zjištění mají dostatečný základ i v provedených
důkazech.
69.
Obviněný R. F. dále namítá, že nechtěl
konečným
konzumentům způsobit smrt ani těžkou újmu na zdraví, neboť
míchal závadný metylalkohol s etylalkoholem, takže činil
konkrétní opatření, aby zabránil negativním účinkům
zdravotně závadného metylalkoholu na konečné konzumenty. V
návaznosti na tyto námitky tak bylo zapotřebí posoudit, zda byl
obviněný srozuměn s tím, že svým jednáním může in
eventum vydat lidi
v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a způsobit
takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob a smrt,
nebo zda mohl bez přiměřených důvodů spoléhat, že takové
trestněprávní následky nezpůsobí. V první řadě nutno
zdůraznit, že skutečnost, že obviněný nechtěl
způsobit smrt ani
těžkou újmu na zdraví poškozených, vylučuje pouze jeho přímý
úmysl, nikoliv ovšem úmysl nepřímý, u něhož způsobení
trestněprávního následku není
přímým cílem pachatele
(přímo ho nechce), nýbrž nechtěným
(vedlejším) následkem jeho
jednání, jehož způsobení předpokládá realizace přímého
cíle, který může být z hlediska trestního práva jak cílem
relevantním, tak i cílem nezávadným. V nyní posuzované věci
bylo přímým cílem obviněného R. F. jeho majetkové obohacení
prostřednictvím prodeje velkého (resp. co možná největšího)
množství zdravotně vysoce nebezpečné směsi, otázkou tedy je,
zda byl srozuměn
s tím, že realizace takového
cíle předpokládá způsobení trestněprávně relevantních
následků ve smyslu § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku.
70.
Jak již výše uvedeno, při rozlišení vědomé nedbalosti od
nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které
pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter
dostatečných
důvodů, tj.
důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v
jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně
způsobilé, zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv.
šťastnou náhodu,
nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu.
Obviněný R. F. ve svém dovolání akcentuje, že spoléhal na
„odbornou“ radu obviněného T. K., že smícháním
metylalkoholu s etylalkoholem se negativní zdravotní účinky
neutralizují. V dané souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle něhož
nelze úmyslné jednání dovodit zpravidla u „laiků“, kteří
se spolehnou na právní
rady advokáta,
aniž by měli nějaké věrohodné signály, z nichž by mohli
dovodit nesprávnost takových informací. Jedná se však o odkaz
vzhledem ke skutkovým i právním odlišnostem nepřípadný, k
čemuž navíc nutno podotknout, že obviněný T. K. obviněného R.
F. opakovaně upozorňoval na nebezpečnost jejich jednání („že
s takovou dispozicí s metanolem může být problém, že se může
něco stát“ atp.).
Obviněný R. F. se však i navzdory této skutečnosti žádným
způsobem ani jen nesnažil ověřit informaci, že toxické účinky
jím namíchané směsi by měly být neutralizovány přimícháním
etanolu. Jeho související úvahy obsažené v dovolání
poukazující na to, co lze zjistit z webových stránek, jsou ve
vztahu k jeho trestní odpovědnosti irelevantní, neboť otázka
zavinění se posuzuje k okamžiku spáchání trestného činu, kdy
si podle svého vlastního vyjádření nezjišťoval k předmětné
„radě“ žádné informace, ani jen pouhým nahlédnutím na
webové stránky. V okamžiku spáchání trestného činu přitom
věděl, že metylalkohol je látka vysoce nebezpečná pro lidské
zdraví (jak navíc přiléhavě uvedl odvolací soud, na barelech s
metylalkoholem byly štítky obsahující mj. lebky se zkříženými
hnáty vyjadřujícími smrtelné nebezpečí a toxicitu látky, což
je zřejmé i osobám, které neumějí číst a psát) a spoléhal
toliko na ničím neověřenou informaci, že pouhým smícháním
takového jedu s „protilátkou“ (etanolem) v poměru 1:1 se z
jedu stane zdraví neškodná tekutina. Na takovou, i pro laika jen
stěží uvěřitelnou, informaci spoléhal i přesto, že podle
svého vyjádření „neznal
nikoho, kdo by takový postup aplikoval, ale chtěl to vyzkoušet“,
a tento „pokus“ provedl rovnou s množstvím 10.000 litrů
potenciálně smrtelné směsi. Iracionálnost informace o
neutralizujících účincích etanolu vůči metanolu jejich
smícháním v poměru 1:1 pak dokresluje i jeho vlastní vyjádření,
že „když se
začaly objevovat ve větším měřítku případy otrav metanolem i
její první úmrtí, tak jsem si řekl, že je (to) ´v prdeli´, že
by to musela být obrovská náhoda, že by se v jeden čas objevili
dva takoví pitomci, kteří by míchali takovou směs.“
71.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že
informace, na které obviněný R. F. spoléhal, nelze považovat za
dostatečné důvody ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný naopak jednal v úmyslu nepřímém, jelikož věděl o
vysokých zdravotních rizicích metylalkoholu, ale přesto „riskl“
způsobení možných fatálních následků plynoucích z jeho
jednání a spolu s obviněným T. K. namíchal 10.000
litrů toxické
směsi a tuto prodal osobě obchodující s potravinářským lihem
(ať již v podobě alkoholických nápojů či nezpracovaného
lihu), přičemž mu muselo být zřejmé, že J. V. si takové
obrovské množství lihu neponechá doma pro vlastní spotřebu.
Obviněný tedy věděl,
že svým jednáním může
způsobit trestněprávně
relevantní následky (vydání více než 7 osob v nebezpečí smrti
nebo těžké újmy na zdraví, jakož i samotné způsobení smrti
či těžké újmy na zdraví), a s možností způsobení takových
následků byl srozuměn,
a to minimálně ve
smyslu smíření. O
jeho lhostejném postoji k možným následkům v podobě způsobení
těžké újmy na zdraví či usmrcení mnoha osob svědčí jeho
spoléhání se na prima
facie nevěrohodnou
informaci, že smícháním jedovatého metanolu s etanolem v poměru
1:1 se neutralizují jeho toxické účinky, přičemž nevyvinul
žádnou snahu si tuto informaci alespoň „nepřiměřeným“
způsobem ověřit (když pouhým nahlédnutím na internet by se
iracionálnost této informace velmi rychle potvrdila), a to ani
navzdory skutečnosti, že sám neznal nikoho, kdo by takový postup
aplikoval (již tato skutečnost sama o sobě svědčí o velmi
vysoké nepravděpodobnosti toho, že by směs etanolu s metanolem v
poměru 1:1 byla bezpečná, v opačném případě by takovou
„levnější“ variantu výroby potravinářského lihu využívalo
nepochybně mnoho lidí), a že jej na možnou nebezpečnost jeho
jednání upozorňoval i spoluobviněný T. K. Je přirozené, že
představa způsobení fatálních následků nebyla obviněnému R.
F. příjemná (v opačném případě by bylo nutné uvažovat o
přímém úmyslu a možné psychické deviaci obviněného), taková
skutečnost však (jak výše uvedeno) nebrání závěru o jeho
nepřímém úmyslu ve vztahu ke způsobení jemu nepříjemných
následků. Obviněný totiž vidině svého majetkového obohacení
obětoval eventualitu, že jeho „pokus“ o neutralizaci toxických
účinků metanolu se nevydaří, přičemž s takovou eventualitou
byl od počátku smířen. O jeho smíření svědčí navíc (kromě
již zmíněných okolností) i skutečnost, že J. V. nechtěl o
přítomnosti metylalkoholu v jím namíchané směsi záměrně nic
říkat, v čem by mu však nic nebránilo, pokud by o věrohodnosti
informace, na níž podle svých slov tolik spoléhal, neměl sám
velmi důvodné pochybnosti.
72.
Další výhrady obviněného R. F. směřují k posouzení
objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení podle §
272 tr. zákoníku s tím, že namícháním závadné směsi
metylalkoholu a etylalkoholu s obviněným T. K. nemohli sami o sobě
vyvolat stav obecného ohrožení, jelikož ten byl vyvolán až v
důsledku činnosti J. V. a jeho distributorské sítě, resp. že
stav obecného ohrožení mohl vzniknout až kumulací jejich jednání
s dalšími okolnostmi, které byly v moci jiných osob.
73.
Jak již výše uvedeno, pro obecné nebezpečí ve smyslu § 272 tr.
zákoníku je typická bezprostřednost
(vzniku nebezpečí
již nebrání splnění
dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných
osob), živelnost a
neovladatelnost průběhu událostí (vznik
poruchy
je závislý na nahodilých
okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob).
Na podkladě shora rozvedených skutečností lze nepochybně
konstatovat, že obecné nebezpečí, jehož způsobení bylo
přisouzeno obviněným (vydání více než sedmi lidí v nebezpečí
smrti nebo těžké újmy na zdraví), vzniklo již v okamžiku, kdy
tito předali jednotlivé dodávky (2x 3.000 litrů a 1x 4.000 litrů)
velkého množství jedovaté směsi metylalkoholu a etylalkoholu J.
V. s tím, že se jedná o potravinářský líh (podle slov
obviněného R. F. tudíž líh zdravotně nezávadný), přičemž o
J. V. věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji a
neměli žádný důvod předpokládat, že by si těchto 10.000
litrů toxické směsi chtěl ponechat pro vlastní spotřebu. V
tomto okamžiku již proto nebylo v moci obviněných ani jiných
osob, aby zabránili vzniku
obecného nebezpečí,
jelikož nikdo jiný nevěděl o přítomnosti vysoce nadlimitního
množství metylalkoholu v této směsi, nýbrž s ní všechny osoby
v rámci distributorského řetězce nakládaly jako s potravinářským
lihem (potažmo jako s alkoholem vyrobeným z potravinářského
lihu). Obvinění si navíc museli být dobře vědomi jednoduchosti
vytvoření takového obecného nebezpečí se zřetelem k tomu, že
metanol je vzhledem i chuťově látka nerozeznatelná od etanolu. Za
daných okolností nepostrádalo obecné nebezpečí vytvořené
obviněnými R. F. a T. K. ani prvky živelnosti a neovladatelnosti,
neboť vznik poruchy
(tj. těžké újmy
na zdraví nebo smrti poškozených) byl již závislý pouze na
náhodných událostech vymykajících se jak vlivu obviněných, tak
vlivu ohrožených osob, které při spotřebě alkoholických nápojů
vzhledem i chuťově totožných se zdravotně nezávadným alkoholem
nemohly vědět, že se jedná o toxickou směs.
74.
Pokud se obviněný R. F. domáhá posouzení svého jednání jako
trestného činu podle § 156 tr. zákoníku s poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1257/2010, pak
nutno uvést, že Nejvyšší soud se v daném usnesení správností
právní kvalifikace skutku podle § 156 tr. zákoníku vůbec
nezabýval, takže toto rozhodnutí nemá ve vztahu k argumentaci
obviněného žádnou vypovídací hodnotu. Za obdobně nepřiléhavý
lze označit i jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 559/2011, kterým bylo zrušeno napadené
rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že v jeho výrokové části
ani odůvodnění nebyly vyjádřeny skutkové okolnosti svědčící
o vědomostní stránce zavinění (z důvodu změny důkazní
situace u obviněného nebylo možné dovodit jeho vědomost o
zdravotní závadnosti lihovin, které pouze přechovával, což je
ovšem skutkově podstatně odlišný případ od jednání
obviněného R. F.). Skutek obviněného R. F. byl naproti tomu
posouzen správně jako trestný čin obecného ohrožení podle §
272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
75. Výhrady
v této části dovolání obviněného R. F. tak sice bylo možné
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., nutno je však označit na zjevně neopodstatněné.
76. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného obviněným R. F. Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě přichází v úvahu pouze jeho druhá alternativa, která předpokládá zamítnutí řádného opravného prostředku dovolatele navzdory existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v předcházejícím řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněného R. F. se po obsahové stránce s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [jakož i s dalšími důvody dovolání vymezenými v § 265b odst. 1 a) až k) tr. ř.] míjí, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
77. Obvinění T. K. a R. F. brojí v neposlední řadě proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody na doživotí, resp. obviněný R. F. namítá jeho uložení v rozporu s § 37, § 38, § 39 a § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
78.
K tomu Nejvyšší soud předesílá, že ustanovení § 54 odst. 1
tr. zákoníku vymezuje dvě základní podmínky společné pro
uložení obou druhů výjimečného trestu (tj. trestu odnětí
svobody na 20-30 let
a trestu odnětí
svobody na doživotí),
podle nichž lze uložit výjimečný trest jen (a) za zvlášť
závažný zločin, (b) jestliže to u takového zločinu výslovně
dovoluje trestní
zákoník ve
zvláštní části. Pro uložení výjimečného trestu odnětí
svobody na doživotí
pak musí být splněny také
podmínky uvedené v § 54 odst. 3 tr. zákoníku. Tento trest je
tedy možné uložit, (c) pokud je takový zvlášť závažný
zločin mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému
způsobu provedení činu (ca) nebo
k zvlášť zavrženíhodné
pohnutce (cb) nebo
k zvlášť těžkému a těžko
napravitelnému následku (cc), a (d) jestliže to vyžaduje ochrana
společnosti (da), nebo
není naděje, že by
pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 20 až do
30 let (db). Podmínky uvedené pod písmeny (a) až (d) jsou
stanoveny kumulativně,
takže musí být splněny zároveň, přičemž pro naplnění
podmínky pod písmenem (c) i podmínky pod písmenem (d) postačí
existence alespoň jednoho z alternativně stanovených předpokladů
pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (ca nebo
cb nebo
cc; da nebo
db).
79.
Nejprve lze ve vztahu k oběma obviněným společně konstatovat, že
jelikož tito byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku (obviněný T. K. ve formě pomoci a
obviněný R. F. ve formě přímého pachatelství), je u nich
splněna podmínka pro uložení výjimečného trestu ve smyslu §
54 odst. 1 tr. zákoníku, neboť spáchali zvlášť závažný
zločin, u něhož trestní zákoník uložení výjimečného trestu
výslovně dovoluje.
80.
Pokud jde o naplnění zákonného předpokladu pro uložení trestu
odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, který předpokládá mimořádnou závažnost zvlášť
závažného zločinu, tak soudy nižších stupňů shledaly u
obviněných takovou mimořádnou závažnost z důvodu způsobení
zvlášť těžkého
a těžko napravitelného následku.
81. V obecnosti představuje takový následek nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou zvlášť závažným zločinem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákoníku, která dovolují uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Tak např. u zločinu vraždy to může být úmyslné usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, u ostatních zvlášť závažných zločinů by bylo takovým následkem usmrcení dvou a více osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. V takovém případě není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení aspoň jedné osoby i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu, vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství, ve fungování státního aparátu, důležitých provozů (např. jaderných elektráren, letového provozu, zdravotnické služby), popř. i s negativním dopadem v mezinárodním měřítku apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 741).
82. S přihlédnutím k uvedeným východiskům lze konstatovat, že naplnění podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo v případě obou obviněných posouzeno správně. V důsledku jejich součinného jednání totiž došlo k úmrtí nejméně 38 poškozených a intoxikaci metylalkoholem u nejméně 79 poškozených, z nichž minimálně 50 poškozeným byla způsobena těžká újma na zdraví. V daném případě tak došlo k enormnímu zásahu do zájmu na ochraně života a zdraví osob mnohonásobně převyšující „minimální“ pomyslnou hranici potřebnou pro naplnění zákonné podmínky stanovené v § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takový následek tudíž nepochybně lze označit za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Nadto lze poznamenat, že následky reálně hrozící z jednání obviněných mohly dosáhnout ještě daleko větších rozměrů, nebýt rychlého zásahu bezpečnostních, zdravotnických a vládních složek České republiky. Pominout pak nelze ani další následky mimořádného charakteru (tzv. částečnou prohibici, částečný zákaz exportu alkoholu mimo území České republiky, částečný zákaz importu alkoholu z České republiky vyhlášený v Polsku a na Slovensku, milionové ztráty ve státním rozpočtu, jakož i u subjektů obchodujících s „legálním“ lihem atd.) přesahující hranice České republiky, které budou rozvedeny níže.
83. Co se týče podmínky podle § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tak v tomto směru soudy odůvodnily uložení trestu odnětí svobody na doživotí potřebou účinné ochrany společnosti.
84.
V obecné rovině lze říci, že zatímco alternativní zákonná
podmínka ve smyslu § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
spočívající v nemožnosti nápravy pachatele trestem kratšího
trvání reflektuje požadavek individuální prevence, v hledisku
nezbytné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek
generální
prevence. Uložení
trestu odnětí svobody na doživotí z tohoto důvodu bude proto
namístě, když jiné prostředky nebudou způsobilé účinně
ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která
velmi negativním a
často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské
hodnoty. Může
tomu tak být za předpokladu, jestliže bude hrozit mimořádné
ohrožení např. v důsledku trestných činů uvedených v návětě
§ 54 odst. 3 tr. zákoníku, které se budou častěji vyskytovat,
budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi
ohroženy (např. dětí, úředních osob), pokud dojde k
hlubokému znepokojení
široké veřejnosti apod.
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 741).
85.
Nejvyšší soud v daném kontextu připomene rovněž některé
související okolnosti vyvolané souzeným jednáním obviněných.
Dne 12. 9. 2012 byl vládou České republiky k řešení krizové
situace nastalé v důsledku metanolových otrav zřízen krizový
štáb podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o
změně některých zákonů (krizový zákon). Téhož dne bylo
ministerstvem zdravotnictví vyhlášeno mimořádné opatření v
podobě plošného zákazu stánkového prodeje alkoholických nápojů
s obsahem alkoholu větším než 30 %, které bylo dne 14. 9. 2012
nahrazeno přísnějším mimořádným opatřením nařizujícím
úplný zákaz prodeje, nabízení a distribuce alkoholických nápojů
s obsahem alkoholu do 20 %. Na krizovou situaci v České republice
reagovalo dne 16. 9. 2012 Polsko a následně dne 18. 9. 2012 i
Slovensko zákazem dovozu více než 20 % alkoholu vyrobeného v
České republice. Posléze dne 20. 9. 2012 byla ministrem
zdravotnictví zakázána distribuce a vývoz lihovin s obsahem nad
20 % alkoholu mimo území České republiky. Tato tzv. částečná
prohibice byla za stanovení přísných podmínek prodeje takového
druhu lihovin zrušena až dne 27. 9. 2012.
86.
Jednání obviněných spočívající v namíchání enormního
množství toxické směsi a jejího prodeje pro „potravinářské
účely“ si tak vyžádalo mimořádné zásahy státních orgánů
České republiky i okolních zemí a nepochybně zasáhlo i do
života přímo „nepoškozené“ veřejnosti, jelikož
prostřednictvím konzumace běžně dostupné suroviny začalo
docházet k hromadným následkům na zdraví i životě osob.
Zároveň byly odhaleny bohatě rozvětvené struktury tzv. černého
trhu s alkoholem v celorepublikovém rozměru, jakož i jejich přesah
do sféry „oficiální“ výroby lihovin. V důsledku uvedených
okolností tak došlo k hlubokému
znepokojení české i zahraniční veřejnosti,
a to nejen z důvodu početných následků na zdraví a životech
poškozených, ale i z důvodu odhalení skutečných praktik tzv.
lihové mafie zasahující i do některých „známějších“
likérek. Obvinění svým jednáním prokazujícím zjevnou
lhostejnost vůči životu a zdraví osob, jakožto hodnot v
demokratickém právním státu (i vzhledem k jejich přednostnímu
zařazení ve zvláštní části trestního zákoníku) zcela
zásadního významu, zároveň porušili
základní společenské hodnoty, a
to nenahraditelným a (nejen) v České republice dosud nevídaným
způsobem. Uložení trestu kratšího trvání za shora popsanou
trestnou činnost, která svou mimořádnou závažností, následky
na životě a zdraví osob či celospolečenským dopadem výrazně
převyšuje i ty jinak nejzávažnější trestné činy, by proto
nebylo způsobilé účinně ochránit společnost před tak vysoce
nebezpečnou kriminalitou. Lze tudíž konstatovat, že soudy nižších
stupňů posoudily správně i naplnění požadavku pro uložení
trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku v podobě nezbytné ochrany společnosti.
87.
Na tomto místě nutno opětovně zdůraznit, že zákonná podmínka
pro uložení trestu odnětí svobody spočívající v „nezbytné
ochraně společnosti“ vyjadřuje požadavek generální,
nikoliv individuální prevence. Pokud tedy oba obvinění poukazují
na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle nichž jejich
resocializace není nutná, tak taková skutečnost by mohla mít
relevanci pouze ve vztahu k druhé alternativní podmínce pro
uložení trestu odnětí svobody na doživotí vymezené v § 54
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (která stanoví, že „není
naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí
svobody nad 20 až do 30 let“), nikoliv však k alternativě v
podobě „nezbytné ochrany společnosti“, která byla dána v
případě obviněných (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1272/2011, na něž odkazuje i
obviněný R.. F. ve svém dovolání).
88.
Co se týče dalších skutečností, které podle obviněných
odůvodňují uložení kratšího trestu odnětí svobody než
doživotí (bezúhonnost, dosavadní způsob života, popř. rodinné
poměry), tak nutno ve shodě se soudy nižších stupňů uvést, že
s přihlédnutím k výše rozvedeným, skutečně výjimečným
okolnostem nyní projednávané věci tyto nejsou způsobilé zvrátit
závěr o nutnosti uložení nejpřísnějšího trestu. Jejich
dosavadní bezúhonnost sice sama o sobě je významnou polehčující
okolností, nicméně její váhu v daném případě výrazně
převyšují shora zmíněné mimořádné okolnosti ve spojení s
absencí jiných polehčujících okolností (a
maiori ad minus lze
totéž konstatovat ve vztahu k rodinným poměrům, na něž
poukazuje obviněný R. F., které jsou v rámci individualizace
trestu okolností spíše vedlejšího významu, jež se zohledňuje
především u méně závažné trestné činnosti). V případě
obviněných tudíž nelze hovořit o excesivním nepoměru mezi
požadavky generální a individuální prevence, který by mohl
značit namítanou „exemplárnost“ trestu, porušení zásady
humánnosti a přiměřenosti trestních sankcí či příslušných
zákonných ustanovení pro ukládání trestů.
89.
Nadto lze reagovat též na výhradu obviněného R. F., podle níž
měl soud prvního stupně na str. 142 svého rozsudku nepřípustně
argumentovat subjektivní stránkou obviněných. Obviněný zde
totiž pomíjí předchozí argumentaci nalézacího soudu, z níž
je patrno, že se v rámci svých úvah o ukládané sankci
vyjadřoval k motivaci,
nikoliv otázce zavinění obviněných, kterou již vyřešil v
rovině základů trestní odpovědnosti. Motiv (pohnutka) přitom je
jednou z okolností, jejíž zohlednění při ukládání trestu
zákon výslovně předpokládá
(viz § 39 odst. 2 tr. zákoníku). Na námitku obviněného T. K.
stran nezohlednění formy jeho účastenství na trestném činu
reagoval výstižně již soud druhého stupně (viz str. 56 rozsudku
odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost opakuje,
že forma účastenství obviněného T. K. na souzené trestné
činnosti nebyla posouzena správně, jelikož tento nebyl „pouhým“
pomocníkem na trestném činu obviněného R. F., nýbrž byl jeho
spolupachatelem. Odvolací soud, vědom si této vady v právní
kvalifikaci, ji však vzhledem k absenci odvolání státního
zástupce a zásadě zákazu změny k horšímu nemohl napravit.
Právě zásada přiměřenosti trestů ve spojení se zásadou
materiálně-formálního pojetí trestného činu lato
sensu z hlediska
trestu však v rámci individualizace trestů umožňují zohlednit
skutečný podíl obviněného T. K. na spáchaném trestném činu
(samozřejmě v rámci zákonné trestní sazby), který i v jeho
případě odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody na
doživotí.
90.
Se zřetelem ke shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud
konstatuje, že v případě obou obviněných byly splněny všechny
zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí
svobody na doživotí, takže jejich námitkám vztaženým k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. nelze přiznat
žádnou opodstatněnost.
91. Ze všech výše rozvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu