Citace z denního tisku: „Obviněný muž má bohatý trestní rejstřík. Od roku 1997 byl celkem sedmkrát soudně trestaný za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Na svědomí má také trestné činy jako výtržnictví, loupeže, ublížení na zdraví, nebezpečné vyhrožování nebo krádeže vloupáním do objektů.“ Konec citace.
Mluvíme zde o 17 letech (od roku 1997), sedmkrát trestaný – to je v průměru asi dva roky a pět měsíců od trestu k trestu. Podívejme se na výčet, který nám poskytují sdělovací prostředky. Výtržnictví člověku nic moc velkého nevynese, ale loupež už je zajímavější. Tady se pohybujeme v sazbách od dvou do deseti let, pokud však nejde o skupinu nebo použité násilí nemá jako následek smrt, to bychom se posunuli až někam ke dvanácti či osmnácti letům. Dejme tomu, že šlo o normální „elpaso“, čili LP, tedy loupežné přepadení, tedy uvažujme o potenciální sazbě dva až deset let.
Další čin je ublížení na zdraví, které nemohlo být malé, protože pak by to nebyl trestný čin, ale věc by byla řešena jako přestupek. Tedy máme v základu sazbu od půl roku do tří (předpokládáme totiž, že onen muž neměl na svědomí „těžké ublížení na zdraví“, to by pak bylo horší. Nebezpečné vyhrožování obnáší rok, krádež vloupáním až roky dva. Těžko říci, co dalšího měl na svědomí, ještě zbývá prostor pro tři další trestné činy, ale text o loupeži mluví v množném čísle, takže tady asi musíme předpokládat opakování.
K čemu tím výčtem směřuji? To je vlastně zcela přímočaré: ať to skládám, jak to skládám, tak onen muž, o kterém je úryvek z novin, neměl stihnout sedm odsouzení za trestné činy od roku 1997 – při nějakém třetím nebo pátém soudu měl dostat trest na horní hraně sazby a pak případně znovu. Pokud ale kdokoliv zvládne při relativně vážných trestných činech tolikrát porušit zákon a být i odsouzen a dostat se také zpět na svobodu, je něco špatně v našem systému.
Lidovci kdysi přišli s variantou třikrát a dost, tehdy před lety sklidili posměch a kritiku. Asi bych byl také opatrný v takto jednoznačném definování absolutního pravidla, ale metoda sedmkrát, a pak recidivistu nechám ukopat nějakého člověka kvůli 350 korunám, je nesporně ještě horší.
Vezměme to z hlediska práv nás občanů. Máme právo žádat, aby soudci placení z našich daní uměli rozlišit společenskou nebezpečnost recidivistů? Jistě máme. A v tomto konkrétním případě, když se narkoman a zjevně společensky nebezpečný člověk dostal během sedmnácti let po spáchání poměrně vážných trestných činů na svobodu zjevně v relativně krátké době, chránily soudy naše práva poctivých občanů? Tvrdím, že nikoliv nebo alespoň velmi nedostatečně.
Nikdo ale nemáme patent na rozum, nemůžeme z jednoho případu soudit na celek. Avšak je to znovu připomenutí toho, co už má ministerstvo spravedlnosti dělat dávno. Podobné případy mají být analyzovány, má být zkoumána práce soudů a mají z ní být vyvozeny buď kárné důsledky, nebo snad ještě raději poučení a návrhy legislativních změn.
Ve skutečnosti totiž to podstatné je, abychom dokázali na minulých chybách stavět příští správná rozhodnutí.
