Zdá se, že prezident přece jenom nakonec chová k vládě Bohumila Sobotky určité sympatie, protože rada je to dobrá, velmi dobrá. Nepopulární kroky se mají dělat v prvním roce vlády, prostě čím dříve, tím lépe.
Záklon o sociálním bydlení je totiž granát s vachrlatou pojistkou. S tímhle vláda opravdu nemá šanci u veřejnosti výrazněji bodovat. A naopak – k explozi tady není nikdy daleko.
Aniž to často vědí, stojí proti sobě dva tábory.
První čítá 100 000 aktuálně sociálně bydlících, na jejichž (obrazně a někdy i neobrazně řečeno), mnohdy děravé střechy nad hlavou, dává stát neuvěřitelných 2.8 miliard korun (zdroj ČT 24. 31. března). Asi nikdo nepochybuje o tom, že jistá část této skupiny by dokázala, bohužel z nemalé části v hernách, nálevnách, případně u lichvářů, roztočit i desetinásobně větší balík. Veškerá řešení tak pro ni budou nedostatečně sociálně citlivá, což nesporně zachytí televizní kamery.
V případě této skupiny nelze podezírat prezidenta či vládu z populismu. S pravděpodobností hraničící s jistou je totiž zřejmé, že volební účast jejich členů lze stěží nazvat alespoň minimální. Jde ale o skupinu mediálně vděčnou – ve smyslu objektu zájmu. Média milují občas poněkud obskurní příběhy vyděděnců typu „Jak chudák k ještě větší bídě přišel“.
Naopak na straně druhé je ze zhruba 60ti procent volící většina, přičemž počet jejich členů lze jen odhadovat až do konečného stavu kolem 10,2 milionu lidí (mínus populace pod osmnáct). Neexistuje mnoho témat, na kterých by se tato nesourodá většina občanů shodla – natož napříč politickým spektrem. Jedno z mála je však jisté: Finance vynaložené do sociálního bydlení lze investovat rozumněji. Nutno říci, že tato skupina se ani zdaleka nerekrutuje jen z řad sveřepých zastánců svérázných, leč politicky velmi úspěšných postupů lidoveckého senátora Jiřího Čunka, či snad v horším případě agresivních křiklounů strany, která se zrovna teď tuším nazývá DSSS. Drtivá většina jsou naprosto běžní slušní lidé, kteří mají jenom špatné zkušenosti.
Zákon o sociálním bydlení, byť šitý horkou jehlou, by pak mohl otevřít celospolečenskou diskusi, která by vedla k jeho dalšímu vylepšování. Neměli by být například potřební (adepti sociálního bydlení) rozděleni do několika kategorií? Nezaslouží si někteří sociálně slabší a jejich rodiny bydlení splňující veškerá kritéria 21. století. I přes řadu hendikepů souvisejících především se vzděláním a kvalifikací se totiž snaží pracovat, posílají děti do školy, jejich potomci umí česky. Zároveň bych se ovšem stejně tak rád dozvěděl, jaké je procento těch, jejichž společenský „přínos“ je natolik mizivý, že by se měli spokojit s jednou místností, žárovkou, lavorem? A také s postelemi, stoly a židlemi pevně přibitými k zemi. Že je to těžké? Jistě. Od toho ale máme post ministra pro lidská práva, abychom takové věci znali a byli schopni je rozumným způsobem a s dostatečnou sociální a ekonomickou erudicí analyzovat. Takže, pane Dienstbiere, hurá do toho!
Co je ale nejdůležitější a co mě vede k názoru o nutnosti přijetí zákona o sociálním bydlení. Jsem přesvědčen o tom, že s lidskou důstojností by se nemělo kupčit a nehorázně na ní vydělávat. A to ani v případě jedinců či skupin, kteří jsou pro naši společnost nákladovou položkou v mezích zákona. I o tom je totiž demokracie. „Podnikatelům“, kteří si udělali za peníze daňových poplatníků nehorázný kšeft z místností prolezlých šváby, s nefunkčním topením a ledovou vodou, je potřeba zatnou tipec. Čím dříve, tím lépe!
