Jako člověk, který velkou část svého života programově věnoval pomoci jiným, musím konstatovat, že katastrofa přichází tehdy, když do „pomoci“ jiným se pustí lidé, především politici, jako do spasitelské činnosti. Více méně jim spíše než o samotnou pomoc, jde o ten pocit z ní. Někteří si tím jen nevědomou formou ukonejšit vlastní svědomí. Anebo to dělají pro svůj vnitřní postoj, když v tom hledají osobní mandát pro svou existenci – v politice i v životě. A z vlastní zkušenosti vím, jak to pro lidské ego může být opojné.
To je myslím i přístup paní Merkelové a odraz to má také v přístupu EU k uprchlíkům. To bezbřehé přesvědčení o tom, že nejlépe vím co je prospěšné a důležité vychází především z povrchnosti a nezkušenosti. Popravdě, má ho každý v těch prvních letech, kdy začne dělat něco pro jiné. Ta nebezpečná ochota naslouchat prosbám a přáním těch, kteří procházejí utrpením a tendence vyhovět jejich pohledu na to, co je pro ně nejlepší je druhý extrém. Obojí, je velká iluze sama o sobě. Především toho se člověk musí zbavit, stejně tak, jako pocitu mesiášství. Musí pochopit, že pomoci se nedá všem a že mnohdy sama pomoc, v té nejviditelnější podobě, ve skutečnosti pomocí ani není, ba naopak. Říkávám tomu naslouchat pozorováním a hledáním souvislostí, příčin a následků.
Jsem proto ze zkušenosti velice opatrný v přijímání závěrů, neboť vytváření iluzí a dojmů je fenoménem této doby i jednotlivců. Společnost dnes ovládají termíny a pojmy, ze kterých se stává následně idea a dogma, jichž se používá jako razící štít pro osobní zájmy a prospěch. Zaznívají z nejvyšších sfér. Z úst nejvyšších politiků, na předem připravených místech a v dokonale zpracovaném prostředí. Většinou je to plod sofistikované práce PR poradců a týmů. Takový myšlenkový „obelisk“ pak s radostí přejímají média, protože se dobře prodává a prezentuje. Stává se z něj myšlenková ikona a zastřešující formulace, která již žije vlastním životem a slouží přesně danému cíli. Mnohdy, jde jen o hezky znějící formulace slov, které jsou však úplně v rozporu s ideály, na kterých naše společnost stojí.
Popravdě nás ta masáž už tak dokonale zblbla, že bez uzardění přijímáme tuto rétoriku politiků i médií a nijak nepřemýšlíme o smyslu těch slov a vět. Naši politici a naše veřejnoprávní televize (zajisté i jiné) používají takový rozpor a nesmysl, jako je termín "vojenské jednotky umírněné opozice". PR termín prezentovaný administrativou USA. Pomyslel někdy někdo na to, co je to vlastně za nesmysl. Má snad u nás ozbrojené jednotky třeba opoziční a umírněná TOP09? Nemá, i když si pana Kalouska v uniformě dokážu dobře představit. Nebo se takto může nazývat a hlavně ospravedlnit "umírněné" společenství Lidových milicí?
Jsme jako konzumenti velice povrchní a plytcí. Jsme takoví bohužel i jako celé společenství. Postrádáme svůj pevný vnitřní postoj jako pilíř, o který se můžeme opřít ve svých názorech, hodnotách a zejména ve svém jednání. Nenacházíme to u sebe a tak se nemůžeme divit, že to nenalézáme ani u svých představitelů. Necítím to ani z pana Sobotky, nebo Babiše, nebo Bělobrádka. Už vůbec u stran opozice. Popravdě lidově řečeno prostě nemají „koule“, tedy alespoň pro mne je nemají. Takový úzký charakter a nedostatek odvahy a moudrosti bohužel v politice dnes převládá. U nás i v Evropě. Převládá snaha o mediálně „dokonalé“ charisma a tendence nekonfliktního a překultivovaného vystupování.
Podívejte se na obrázky ze setkání evropských špiček. Objímáme se, usmíváme se, tykáme si. Zajisté je forma důležitá, ale tragédie je, když převládá forma nad obsahem. Mají dokonalé charisma, ale nemají žádný charakter. On pevný charakter se mnohdy ukazuje právě skrze to vyhraněné charisma. Prezident Zeman má rozhodně charakter. Bohužel nemá to evropské modelingové charisma. Je vizuálně neforemný, trochu zmuchlaný a pohledově podezřelý. No a tak u lidí, kteří nadřazují charisma nad charakter, prostě propadá. Takový Vít Bárta měl, nebo snad i stále má, charakter i charisma, ale dojem, který o něm byl vytvořen ve většině národa to vše dokonale přehlušil. Bárta byl ohraničen a zaškatulkován stejně dokonale a nesmyslně, jako ony "vojenské jednotky umírněné opozice". Dokonalá manipulace a pitomost, ale dostatečně znějící a dost často opakovaná, aby se stala pravdou.
A tak mne napadá, že i ona poslední Goebbelsovská myšlenka byla jedna z těch, kterou tak důsledně a vehementně prosazovalo Německo. Razantně a přesvědčivě. A stejně jako prosazoval tehdejší německý vůdce extrémní ideu, děje se to i dnes právě v přístupu k migraci. Jen tak, nějak z opačného pólu hodnot. Dělá to paní kancléřka se silou, neomylností a nadšením mladého humanitárního dobrovolníka. Jenomže z vlastní zkušenosti vím, že jakýkoliv extrém na jednu či druhou stranu přetlačuje rameno vyváženosti a harmonie. Také se dost děsím velkých myšlenek, které prosazuje náš německý soused.
