Článek mě ale vedl k zamyšlení. V čem vidím problémy já, tedy neexpert? Tedy postupně. Maturoval jsem v roce 1972 a následně na nástavbě v roce 1974, tedy ve třetí čtvrtině minulého století. Tehdy byla maturita váženým typem vzdělání. „On má maturitu“, říkali lidé s respektem. Maturita požívala vážnost a dosáhnout na ní nebylo jednoduché. Úroveň garantovaly mj. i nelehké přijímací zkoušky. Trojky (nedej Bože čtyřky) na vysvědčení ze základní školy téměř vždy vystavily adeptovi vzdělání stopku. A přijetí bez úspěšných zkoušek bylo takřka nemožné. Ne každý měl (a má) totiž předpoklad ke studiu. 

Ohromné množství dnešních maturantů ve mně vzbuzuje pochybnost. V čem je příčina?
Vysvětlení není složité. Jde se cestou snižování nároků na studenty, mnohdy jsou na školy přijímáni i bez zkoušek (a bez ohledu na prospěch). A protože student je pro školu zároveň i zdrojem příjmů, nechává jej škola dostudovat za každou cenu, byť jeho znalosti a studijní nasazení  jsou leckdy prabídné. Studium bylo zakončeno specifickou  „školní“ maturitní  zkouškou, jejíž úroveň leckdy nedosahovala ani úrovně základní školy. Ale účel světil prostředky a všichni byli spokojeni.  
A tabulková vzdělanost nám utěšeně stoupala.

Ale faktický pokles úrovně znalostí u středoškoláků byl natolik flagrantní, že se již dál nemohlo předstírat, že se nic neděje. Po dlouhém otálení se ustanovila maturita státní. Obávaný strašák.  
A s jejím zavedením rázem vznikl i problém. Bylo totiž náhle zjevné, která škola produkuje studenty vzdělané a schopné a která nikoliv. A protože se potrefená husa vždy ozve, začalo se ozývat nemálo hlasů, že jsou státní maturity příliš náročné.

Existuje cesta, jak zlepšit úroveň maturit a tím celého středoškolského vzdělání? Jsem přesvědčen, že většina problémů má svá řešení. Nechci zde ale dávat „hraběcí“ rady. Je logické, že další profesní cesta absolventů různých typů škol je rozdílná. Gymnázia historicky připravovala studenty na vysoké školy různého zaměření, průmyslové školy spíše techniky pro praxi. Proto se tehdy na průmyslovkách neskládala maturita z čisté matematiky, která se čtvrtém ročníku pouze v omezeném rozsahu učila. Matematika na průmyslovkách byla zaměřena na její praktické aplikování. Bylo to jednoduché a účinné.

Že je něco na úrovni školství podivného mně naznačuje i fakt, že lze běžně studovat dvě i více vysokých škol paralelně. Dle mého soudu to svědčí o jejich úrovni.

A je možné, že skoro každý absolvent základní školy dosáhne na maturitu?  Inflace podivuhodných titulů před i za jménem je dnes zarážející džungle, kde vyznat se je těžké a bez pomoci internetu vlastně skoro nemožné.

Smutné konstatování na závěr. Stále se zmiňuje pojem matematika. Prý je příliš náročná, nezajímavá, odtržená od života,výklady jsou prý suchopárné. Beru tyto názory na vědomí, nechť si každý udělá názor sám. Potichu nám ale stoupá i neúspěšnost z českého jazyka. Jazyka mateřského. Toto je pro mě zhola nepochopitelné. A kdo si chce udělat reálný obraz jazykové úrovně středo i vysokoškoláků, nechť si otevře internetové diskuze. Hotové jazykové Waterloo. A jsem přesvědčen,  že většina z jejich účastníků jsou převážně absolventi středních či vysokých škol.

Závěrem? Někdy méně znamená více. Cesta vede od náročnějších požadavků na přijetí k následné úrovni studia. To by mělo garantovat, abych se již nikdy nedočetl na internetu, např. slovo Výdeň (myšleno Vídeň), zamislet či řadu slov s předponou  vi (ze slušných třeba vimislet).

A též při financování škol zohlednit skutečnou úroveň jejích absolventů. Protože pumpovat do školství peníze je jistě záslužné a společensky žádoucí, ale školy by za ně měly společnosti vychovat vzdělané absolventy na evropské úrovni.