Jen pokud budeme abstrahovat od emocí, resentimentů a od ideologie a přestaneme se zabývat důvody, proč mezi českým etnikem a německy mluvícími Cechy a Moravany došlo k tomu, co se událo ve století 19., ale zejména ve století 20., tak můžeme dospět k eliminaci traumatu „Mnichova" i poválečného vyhnání německého etnika.
Historickým paradoxem je, že jak ideologie velkoněmectví, které podlehli - ať už dobrovolně nebo z přinucení - německy mluvicí Češi a Moravané, tak i ideologie panslavismu, která obdobně zasáhla české etnikum, tragicky a osudově postihly obě, po staletí spolu žijící populace. Čeští Němci ztratili během necelého roku vlast, domov i majetek shromaždovaný generacemi předků. Češi a Moravané potom osobní svobodu, národní i státní nezávislost a perspektivu prosperity hospodářství i společnosti na dlouhá desetiletí.
Přes krutý osud, a možná právě proto, si vyhnanci zachovali svou morálně společenskou integritu. Česká společnost dopadla hůř. Pod tlakem proletarizace sovětsko ruské provenience se atomizovala. Intelektuální a morální spodina, která ji ovládla, zlikvidovala mocensky vliv národních elit beze zbytku. Ty zčásti emigrovaly, a pokud její příslušníci v Československu zůstali, stali se ve své vlasti méněcennými párii.
Akt „Mnichova" a akt vyhnání byly o to tragičtější, že prosperita zemí Koruny české se odvíjela od úsilí nejméně pěti generaci tří, po staletí zde žijících etnik - Čechů, Němců a Židů. Ti všichni vytvořili v 19. století - ať se chtěli jakkoliv národnostně odlišit - jednotný průmyslový národ, jediné sociálně ekonomicky konzistentní průmyslové společenství v tehdejším Rakousko-Uhersku. České země měly rozhodující podíl na tvorbě HDP celého mocnářství.
Hlavní faktory ovlivňující poválečný civilizační vývoj českých zemí:
a) Vyvražděním českých a německých Židů nacisty přišly české země o intelektuálně nejkvalitnější etnikum. Apokalyptická úděsnost tohoto činu je v jeho nezvratnosti.
b) V průběhu války byly z českých zemí masivně vyčerpávány obnovitelné zdroje. Na druhé straně však byly do tehdejšího protektorátu přemisťovány moderní průmyslové technologie, aby byly zachráněny před těžkým bombardováním, které proměňovalo říšskou část Německa v trosky. Na konci války tak bylo podle kvalifikovaného odhadu morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. Lépe na tom v Evropě byly jen severské země a Švýcarsko. České země tak díky tomu, ale především díky vysoké civilizační kvalitě v roce 1945 v nich žijícího obyvatelstva a v neposlední řadě také díky hodnotě vysoce kvalitní smolincové rudy, jejíž těžba představovala do roku 1956 v tehdejších světových cenách dnešních devět set miliard korun, měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštích desetiletích jednou z nejbohatších zemí v Evropě. Mimochodem, ekvivalent devíti set miliard korun věnovaly kolaborantské vlády KSČ na podporu sovětské imperiální politiky.
c) Vystěhováním civilizačně vyspělého a pracovně vysoce kvalifikovaného německého etnika byly země připraveny o 30 % - 35 % HDP, který toto etnikum svou prací v ČSR před válkou vytvářelo.
d) Mnoha set miliardový majetek, konfiskovaný občanství zbavenému německému etniku jako celku, ovládly tisíce komunistických aktivistů. Ti už od léta roku 1945 programově obsazovali všechna místa, v nichž se mělo rozhodovat o tom, komu a za jakých podmínek budou konfiskáty přidělovány.
e) V naprosté většině osídlovali pohraničí zemědělská čeleď a městští dělníci-řemeslníci. Šlo o vrstvy, které před válkou volily téměř bez výjimky agrárníky a sociální demokraty. Od podzimu 1945 do května 1946 se KSČ podařilo uskutečnit největší politickou korupci v historii českých zemí. Přidělováním majetku, o němž se těmto vrstvám ani nesnilo, získala KSČ navíc 700.000 voličských hlasů, které rozhodly o její hegemonii. Volby v ČSR v roce 1946 byly tedy asi tak svobodné jako volby v roce 1933 ve výmarské republice, jimiž se také zcela demokratickou cestou dostal k moci Hitler a jeho NSDAP.
f) Zemědělsko průmyslové dělnické vrstvy, k nimž je třeba připočítat pologramotné a negramotné „repatrianty" z východu, většinou neuměly hospodařit, natož podnikat. Produktivitu, kterou dosahovala původní populace, nemohly nahradit ani zlomkově.
g) Rozpadem společensko-hospodářských struktur, způsobeným masovým odchodem zemědělské čeledě a dělníků ze statků, továren a dílen do pohraničí, byla závažným způsobem narušena sociálně ekonomická struktura zemědělství i průmyslu. To se výrazně projevilo v objemu i kvalitě výroby. Především však v rozpadu společenských vazeb a vztahů stabilizujících se v českých zemích po řadu generací.
h) Vítězství ve volbách v roce 1946 a rozpad tradičních společenských a sociálně ekonomických struktur umožnily KSČ získat funkci premiéra, podřídit si a ovládnout všechna silová ministerstva a tehdy klíčové ministerstvo zemědělství. A v souladu se svými od roku 1921 trvajícími záměry uskutečnit kapitulantský program podřízení dosud svobodného (aspoň formálně) státu imperiálnímu a o nadvládu nad celou Evropou usilujícímu SSSR. Košický vládní program a tzv. Benešovy dekrety tak umožnily realizovat KSČ - páté koloně ruského impéria - přeměnu Československa na bezprávnou kolonii.
ch) Na Slovensku neměli komunisté co rozdávat a tedy koho korumpovat. Odnož KSČ - KSS v roce 1945 katastrofálně prohrála tehdejší volby, když získala jen necelou třetinu hlasů. Důkaz nad jiné jasný, že bez přidělování českým Němcům zkonfiskovaného majetku za hlasy pro KSČ by volby v Česku dopadly přibližně stejně jako na Slovensku. KSČ by nezískala post předsedy vlády, silová ministerstva ani ono klíčové ministerstvo zemědělství. Bez ovládnuti státní správy by KSČ puč nemohla uskutečnit. Vojenská intervence SSSR, jíž mnozí publicisté jako s alternativou puče straší, byla málo reálná. Vystoupení W. Churchilla ve Fultonu v roce 1946 za přítomnosti prezidenta Trumana, jaderný monopol USA a skutečnost, že Československo bylo jediným státem ve střední Evropě, kde nebyly dislokovány, ani jím neprojížděly jednotky Rudé armády, způsobily, že si Stalin vojenskou intervenci do nekomunistické ČSR nemohl dovolit.
i) Po únoru 1948 emigrovaly desetitisíce příslušníků českých národních elit a další desetitisíce byly odsouzeny k „převýchově" do pracovních táborů. V roce 1968 ztratila země další desetitisíce nejkvalitnější části české populace. To poznamenalo vývoj společnosti a ekonomiky na desítky let a odsoudilo kdysi jednu z nejvyspělejších zemí k trvalému zaostávání.
j) Výrazně omezil možností technologického rozvoje v českých zemích i fakt, že slovenská oligarchie, v čele s dr. Husákem, dostala za svou výraznou pomoc při znovuobnovování svrchovanosti SSSR nad Československem za odměnu léno - české země - které se tak navíc ještě staly subkolonií Slovenska. Od roku 1971 dostávalo Slovensko v rámci státního rozpočtu ročně pětašedesát miliard korun + 49 % devizových rezerv státu na úkor českých zemí. Ve ztenčené formě trval tento penězovod až do konce roku 1992. Při rozpadu státu tak byly průmyslové technologie v Česku odepsány morálně ze 75 %, na Slovensku jen asi z 20 % - 25 %.
Na závěr paralela. V poválečných letech byla životní úroveň v českých zemích oproti Rakousku a Trizonii více než dvojnásobná. V roce 1990, i v letech dalších, je produktivita české ekonomiky oproti Rakousku a SRN přibližně 40 %. Důkaz, že tzv. Benešovy dekrety byly strategicky výrazně protičeské, nemůže být přesvědčivější.
Pokud se česká společnost nedoví, kdo a co způsobili ožebračení kdysi prosperujících zemí Koruny české, nebude schopna sebereflexe, tj. zbavení se národních mýtů a pověr. Vědomí civilizační sounáležitosti se středoevropským společenstvím je jediným lékem proti čechocentrismu a sebestřednosti. Nemoci, která nás od roku 1990 trvale ohrožuje a brání nám v nastartování prosperity českých zemí.
