Vesnice nezmizí jen proto, že nezapadá do něčích plánů. A já doufám, že ani lidé žijící tam všude. Jsou zvyklí na určité nepohodlí, nutnost ujít několik set metrů, spíše pár kilometrů, když něco potřebují. Nefňukají, protože jsou zvyklí. A zdaleka ne všichni touží po přestěhování se do města. Vesnice jsou navíc starší, než jakékoliv městské osídlení. Uměly být soběstačné a nevidím důvod, proč by to nedokázaly i nyní. Zemědělci, kterým říkáme moderně farmáři, znovu objevili kouzlo pěstování rostlin a chovu zvířat. Město se od nich učí. Nyní nakupovat, později jak žít.

Nyní aktuálně potřebují mít lidé pár metrů čtverečních, kde si mohu opatřit základní potraviny. Ne nové televize nebo pračku, ale jen to, co několikrát za týden vyžaduje rodina. Vesnice je základ každého státu s budoucností. Dotace na provozování malých prodejen s poštovními službami možná nejsou z pohledu městských ekonomů systémová, ale alespoň něco dokáží aktuálně vyřešit. Pojízdné prodejny jsou z mého pohledu řešením, navíc ekonomicky smysluplném, protože tomu, kdo je provozuje, dají odpověď na základní podnikatelskou úvahu: má to smysl, respektive vyplatí se mi poskytovat tuto službu? K tomu mohou touto formou klidně přibýt jednoduché služby zajišťované poštou.

Pojízdné prodejny možná nejsou univerzální recept. Tak musíme hledat další. Státní úředníci by měli povinně absolvovat cesty po všech vesnicích spadajících do jejich působnosti. A ptát se obyvatel: v čem vám může stát pomoci a co můžeme udělat, abyste se cítili u sebe doma dobře? A pak konat.