O tom, že se zemské klima mění, nepochybuje snad nikdo, důkazy jsou naprosto zřejmé. Méně jasná už je role naší civilizace. Jsme jako lidstvo tím, kdo proces nastartoval, nebo je globální oteplování součástí dlouhodobých přírodních cyklů, které naší činností pouze urychlujeme? Osobně se přikláním ke druhé variantě, vedou mě k tomu mimo jiné i historické doklady o tom, že začátek minulého tisíciletí byl mnohem teplejší než jeho druhá polovina. Např. vikingské pojmenování Grónska znamenalo zelená země, protože tam pěstovali i obilí a další plodiny, což je dnes nemožné, kanadský Labrador zase severští mořeplavci nazvali Vinland podle zde rostoucího vína.
Ale ať tak či tak, výzva v podobě klimatických změn a jejich následků stojí před námi. Odpověď je celkem jasná – snižování produkce skleníkových plynů. O nejlepší cestě k němu je však nezbytné vést diskuzi a nepodléhat dogmatům nezpochybnitelných pravd a jediných správných řešení. Ty se totiž mnohdy ukazují ve svém důsledku pro životní prostředí naopak negativní. Příkladem může být oblast biopaliv, kdy dochází k tomu, že v Brazílii se kvůli rozšiřování ploch pro pěstování cukrové třniny (suroviny pro výrobu biolíhu) kácí deštné pralesy, mající roli“zelených plic“ planety. U nás jde např. o živelnou výstavbu větrných a fotovoltaických elektráren bez ohledu na dopady do krajinného rázu, záboru zemědělské půdy, ohrožení zdraví a bezpečnosti a hlavně v našich podmínkách s diskutabilním přínosem pro snižovaní emisí.
Kde je příčina tohoto stavu, který nás nemůže těšit? Jsem přesvědčený, že logicky vyplývá z orientace dnešní společnosti, kdy hlavní a mnohdy jedinou prioritou je zisk, někdy doslova za jakoukoliv cenu. To je jeden z negativních důsledků globalizace, kdy nadnárodní firmy přesouvají kapitál tam, kde je míra zhodnocení největší, bez ohledu na národní zájmy, sociální dopady i životní prostředí.
Zdá se, že byť pojem udržitelný rozvoj skloňujeme často a ve všech pádech, v praxi zapomínáme na jeho definici, hovořící o tom, že udržitelný rozvoj je založen na integraci a rovnováze tří pilířů – ekonomického, sociálního a ekologického. Bohužel, ten sociální se stále častěji vytrácí. Následky se pak projevují i v oblasti ochrany klimatu, které se snažíme řešit pouze ekonomickými nástroji. Z úst některých ekologů a politiků potom slyšíme slova nadšení nad tím, že tzv. „zelená ekonomika“ patří k nejrychleji rostoucím odvětvím. Jenže … jde ještě o životní prostředí a nebo již jen o dobrý byznys, dotovaný z veřejných prostředků? Výše uvedené příklady svědčí spíš pro to druhé.
Jsem přesvědčený, že pokud má mít úsilí o záchranu životního prostředí šanci, musíme se zaměřit i na sociální políř udržitelného rozvoje. Podívejme se třeba na dopravu. Všichni víme, že významným přínosem pro snižování množství CO2 a dalších škodlivin by bylo větší využívání hromadné dopravy, především železniční. Trend je ovšem přesně opačný. Zatímco dříve měla většina zaměstnanců pevnou pracovní dobu, na kterou byly nastaveny spoje, dnes mnoho lidí ještě cestou do práce neví, v kolik se budou vracet domů. A je celkem pochopitelné, že člověk, který je v práci deset, dvanáct hodin, se chce co nejdříve dostat k rodině. Těžko bude ochotný čekat třeba další hodinu na nádraží a raději využije auto. Podobné příklady bychom ovšem našli v mnoha jiných oblastech.
Jde o důsledek stávajících ekonomicko-sociálních vztahů, jejichž změna je podmíněná zásadním přehodnocením priorit společnosti. Je naše civilizace na takové změny připravená? Je schopná – tváří v tvář ohrožení vlastní existence – je provést? To jsou otázky, na které bohužel zatím nemáme jasné odpovědi, neslyšeli jsme je ani na nedávné celosvětové konferenci v Kodani … Budu proto rád, když vás tento článek povede k zamyšlení nad životním prostředím a k diskuzi nad otazníky okolo jeho ochrany.
