Nepořádku bylo v příkopách požehnaně a ze stálého ohýbání za chvíli člověka bolí záda. Když jsem se narovnal, abych se protáhl, zastavil se můj pohled se na bilboardu vedle silnice. Usmívali se z něj dva lídři Strany zelených – celostátní Ondřej Liška a krajský Tomáš Hermann.
Nemohl jsem si v té chvíli nevzpomenout na několik let starou kauzu z Okříšek. Tehdy jsme jako zastupitelé městyse také uklízeli zaneřáděné příkopy a od jednoho místního zeleného se nám dostalo svérázného ocenění. Místo aby přiložil ruku k dílu a udělal něco pro přírodu, podal na nás oznámení do přestupkové komisi pro porušení místní vyhlášky s odůvodněním, že jsme nasbíraný odpad netřídili. Komise samozřejmě záležitost odložila jako nepodloženou, ale nebyla to příjemná zkušenost.
Podobných ovšem mám s (ne)činností Zelených víc. Třeba na začátku loňského roku, kdy v době ministrování pana Bursíka rozhodla Agentura ochrany přírody a krajiny (organizační složka MŽP) o zrušení záchranné stanice pro handicapované živočichy v Pavlově. Krajští zelení tehdy dělali kulaté stoly, psali petice – to vše s nulovým výsledkem, vlastního ministra nepřesvědčili. Nakonec to byla sociálnědemokratická rada kraje a zastupitelstvo, které uvolnily nemalé finanční prostředky a zajistily tak zachování stanice.
No a když jsme u sbírání odpadků, v jejich případě se ministerstvo životního prostředí také „vyznamenalo“. Jeho dogmatický odpor k energetickému využití odpadů umožnil pokračovat v zavážení krajiny skládkami, na nichž ročně skončí ekvivalent 2,5 milionu tun hnědého uhlí. Až tlak krajů spolu s městy a obcemi donutil Bursíkova nástupce ke změně v odpadové politice a energetické využití dostalo konečně zelenou.
Prostě moje dlouholeté zkušenosti mi říkají, že Strana zelených sice o životním prostředí hezky a hodně mluví, ale něco konkrétního pro něj dělají jiní. „Tak se pánové pěkně usmívejte, my budeme pracovat,“ pomyslel jsem si, ohnul se pro další petku a hodil ji do pytle.