Samozřejmě, všechno lze vždycky udělat ještě lépe, ale když se za těmi čtyřmi roky ohlížím, jsem přesvědčená, že se nemám za co stydět. Snažila jsem se vždy pomoci, prosazovat a zlepšovat život, zájmy a potřeby našich lidí a dětí. Rozhodně jsem si to tam “neodseděla”.
Ty čtyři roky se dají rozdělit do dvou částí. Do poslanecké sněmovny jsem nastupovala v dresu ODS, připravená hájit konzervativní pravicovou politiku. Do poslaneckých lavic mě ale nekatapultovala nominující strana, nýbrž kroužkování obyčejných lidí. Z nevolitelného místa na olomoucké kandidátce jsem přeskákala na místo první. Rozčarování ze směřování ODS čím dál víc do středu a vlevo, a ještě navíc do náruče Bruselu, ve mně narůstalo postupně… Vše pak vyvrcholilo vyloučením Václava Klause mladšího.
Odešla jsem a společně jsme založili Trikoloru. Zradila jsem něco či někoho? Nemyslím. Naopak, dodržela jsem svůj poslanecký slib, že budu vždy postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, v zájmu občanů ČR.
Tady začíná druhá část mé poslanecké anabáze. Trikolora si od prvopočátku jako svoje hlavní heslo zvolila BRÁNÍME NORMÁLNÍ SVĚT. Ten normální svět, kterého den ode dne ubývá. Normální svět, ve kterém rodinu tvoří maminka, tatínek a děti, ve kterém bohatství vzniká z práce, a ne z dotací a dávek, ve kterém je manželství svazkem jednoho muže a jedné ženy atd. V rozletu nás bohužel zastavila koronakrize.
Museli jsme zastavit naši propagační tour TRIKOLORA JEDE po naší republice. Když je země uzavřená, dělá se politika špatně všem, ale nové politické straně obzvláště…
Pak Vaškovi došla energie a vedení Trikolory den ze dne spadlo na mě. Do volební kampaně jsme vložili všechny síly, spoustu energie i vlastních peněz, ale na úspěch v podobě pokoření pětiprocentní hranice jsme nakonec nedosáhli. Není smyslem tohoto textu, abych v něm rozebírala všechny důvody, respektive, co jsme mohli udělat lépe. A určitě je toho víc, ale všichni jsme to dělali upřímně, s vírou a kampaň jsme odpracovali s rozumem, srdcem, pravdivě a na maximum.
Spíš si pokládám otázku, zda to všechno mělo smysl. A odpovídám nejen sobě, ale i všem ostatním, že nepochybně ANO! Ukázali jsme totiž, že jak k Babišovi, tak k Antibabišovi tu existuje rozumná, důstojná pravicová konzervativní alternativa. A “modří vědí”, že není všem dnům konec.
Ve sněmovně jsem potkala několik lidí. Kolegů, asistentů a zaměstnanců. Říkali, že jim budu chybět, a přáli mi, ať se co nejdřív vrátím. Bylo to milé. Já si myslím, že nejde ani tak o mě osobně, ale daleko víc o to, že sněmovně bude chybět skutečná pravice.
Můj závěr z toho všeho je, že v nadcházejících měsících i letech musíme udělat všechno pro to, aby se tam opět a na dlouho navrátila.
