Nechtěl jsem, aby fotky mohly být na webu školky, v obecním časopise ani na sociálních sítích. Učitelky se na mě sesypaly s otázkou: Proč, když to podepsali všichni? Moje reakce byla jednoduchá: Protože jsem si ten papír přečetl.
Reakce školky na odmítnutí souhlasu se zveřejňováním fotografií našeho syna pokračovala tak, že mi učitelky nepodepsaný papír vrátily. Několikrát jsem vysvětloval svůj postoj, že mám právo omezit pořizování a zveřejňování fotek a videí našeho syna. Nakonec jsem proškrtaný souhlas poslal do školky datovou schránkou, abych měl formální potvrzení, že jsem skutečně s fotkami na Facebooku nesouhlasil.
V souladu se svými právy, s nimiž mě sama školka seznámila ve svém „Poučení o právech subjektu osobních údajů“, jsem nesouhlasil s uvedeným účelem „...informování veřejnosti o dění ve škole a propagace Správce...“. Mateřská školka totiž nemá v tomto smyslu vůči veřejnosti nemá žádné informační povinnosti. Pokud by takové potřeby skutečně nastaly, může je školka naplnit bez zásahu do soukromí dětí, a tudíž je požadovaný souhlas bezpředmětný. Navíc propagovat mateřskou školu v době, kdy je nedostatek míst pro všechny spádové děti, je zcela zbytečné. Nepředpokládám, že by zrovna naše školka musela bojovat o nové přihlášky s jinými organizacemi obdobného účelu.
Souhlas jsem tedy omezil a paní ředitelce jsem postoj vysvětlil v dopise. Zatím Honzíka ze školky nevyhodili, na což samozřejmě školka právo nemá. Fotky dětí na webu už nejsou, nicméně všechny sociální sítě jsem nekontroloval. Ostatně to není ani mým cílem. Přál bych si, aby školka místo zbytečné propagace na hraně zákona působila edukativně a vzdělávala rodiče malých dětí, že takzvaný sharenting může být nebezpečný.
Facebook nehoří
Děti dokáží být ve své nevinnosti neúprosně zákeřné a pomstychtivé. Kyberšikana na základních a středních školách je toho důkazem. Mladí i starší adolescenti dehonestují své kamarády zveřejňováním fotografií a videí, kde je ponižovaný objekt nahý či v nějaké choulostivé situaci. Základní účel je dítě zesměšnit, urazit a vyčlenit z party.
Šikanózní fotky vznikají různě. Omylem, náhodou, ale také cíleně, kdy je oběť nalákána do předem připravené situace. Děti však mohou využít i jiné fotografie a videa. Třeba ty, které na Facebook před deseti lety dala matka šikanované oběti nebo dokonce ředitelka mateřské školky. Pětileté děcko oblečené v kostýmu prasete nebo žáby je neskutečně roztomilé. Když mu je pět. Ve třinácti se dítě za takovou fotku stydí a nejraději by ji spálilo. Jenže Facebook nehoří. A tady začíná kyberšikana, kdy spolužáci takovou fotku na síti objeví a využijí ji k dehonestaci původně roztomilé žáby.
Facebook vznikl v roce 2004 a první fotky miminek dnes mají patnáct let. Puberťáci teď mají na sociální síti celoživotní stopu. A pokud byli jejich rodiče kyberneticky aktivní, kdokoli se teď může rozplývat nad fotkami prvních kroků, první noci bez plínky nebo toho, jak náš František poprvé čůral do moře.
Rodiče dnešních dětí vyrůstali v době celuloidových foťáků a jediná síť kolem byla ta elektrická. Všichni mají plno fotek z dětství, ale ty jsou zavřené ve staré krabici a necestují neřízeným způsobem po sociálních sítích. Dnešní doba je však jiná. Rodiče ze svých dětí dělají celebrity internetu, ale nikoho nezajímá, co si děti skutečně přejí. Pořizování fotografií a videozáznamů na karnevalu ve školce je běžné. Fotografie na dětských oslavách pořizovali i naši rodiče. Zásadní problém se soukromím nastává, když maminka záběry bezprostředně sdílí na FB nebo Instagramu a společně s kamarádkami se rozplývá nad roztomilostí malé Karolínky. Dětství Karolínky však žádné lajky nevylepší. Ty potřebuje hlavně její matka.
Nechme děti rozhodnout sami
Sdílení bohužel navíc podporují i samotné školky a školy. Dávají rodičům podepsat neetické souhlasy, a když rodič odmítne, učitelky vyčleňují dítě z kolektivních akcí, protože ho prý nesmějí fotit. Opravdu by ředitelka mateřské školky chtěla, aby fotky z jejího dětství byly veřejně přístupné na stránce školky, kterou vede? Přála by si, aby její „roztomilé“ fotky cestovaly po Facebooku a komentovali je rodiče, učitelky a kuchařky? Třeba taková třicet let stará fotka z karnevalu s komentářem: „To se naše šéfová včera zase zmalovala :-D“ by paní ředitelce určitě pomohla k vyšší autoritě.
Je úžasné, když se dvouletá dcera pomaluje vodovkami tak, že vypadá jako Shrek a hastrman dohromady. Vyfotit a hurá s tím na Facebook. Obdivné komentáře a lajky přibývají každou minutu. Těší nás, že jsme udělali něco, co se jiným líbí. Dosáhli jsme vnitřního uspokojení. Jak moc nám tuto fotku olajkuje dcera, až se její počmáraná tvář objeví mezi přijímacími papíry na primářku chirurgického oddělení? Lustrace sociálních sítí je dnes běžnou součástí přijímací procesu. Bude naše dcera nadšená, až si takovou fotku budou vyměňovat učitelky a rodiče v mateřské školce, kde dělá ředitelku?
Je nutné si uvědomit, že video sdílené na Facebooku tam bude navždy. Kdokoli si za deset let stáhne naše fotky z Instagramu. Většina lidí si necení svého soukromí, žijí na sociálních sítích své druhé životy, běžně sdílí fotky svých dětí, dovolených, majetku a plno dalšího. Je taková doba. Za pár let, až ty malé děti z fotek vyrostou, budou rodičům „děkovat“, co vše si o nich najdou jejich přátelé, kolegové, zaměstnavatelé, obchodní partneři... ale také nepřátelé, nenávistní a pomstychtiví spolupracovníci, konkurenti a političtí soupeři. Kdo by chtěl, aby si z něj v kanceláři dělali legraci a použili k tomu fotku, jak „Náš malinký Jiříček se hodně moc poblinkal“? Každý by si měl takovou otázku položit, než vybere fotku svého dítěte a klikne na tlačítko Sdílet.
Nevíme, jaké sociální a jiné sítě budou existovat za třicet let. Jedno však víme jistě. Fotky našich dětí nejsou v krabicích, jako byly ty naše. Cestují po internetu bez jakékoli kontroly a tvoří nesmazatelnou sociální stopu těch, které bychom měli milovat a chránit. Nechme na nich, ať se v budoucnu rozhodnou o sdílení svého života sami. A do té doby, ať je jejich soukromí skutečně soukromé.
