rád bych se vyjádřil k navrhovanému zákonu, a sice k bodu číslo 1: školy jsou povinny dotčeným dětem, žákům nebo studentům zajistit distanční vzdělávání. K tomu však školy nemají dostatečně technické zázemí, finanční možnosti.

Dozvěděli jsme se, že peníze za učitelem půjdou až koncem října, ale začátek školy jak známo je tedy v září. A řada rodin a dětí v oblasti IT jsou negramotní. Současně ne každá rodina má přístup k internetu. To tady zmínil i pan Okamura, že řešení by bylo, ale v tuhle chvíli ho nemáme. Uvolněné finanční prostředky ministerstvem tuto negramotnost neřeší.

A dále není řešen nedostatek vyučujících, pokud je výuka vedena oběma způsoby, jak distančním tak přímým. Je omezena možnost věnovat se žákům přicházejícím z odlišného jazykového prostředí a celou věc navíc komplikuje inkluze, kde distanční způsob je více než diskutabilní.

K bodu 2. Tento odstavec je velmi vágní a dostatečně nespecifikuje požadavek ministerstva, například selekce vyučovaných předmětů distančním způsobem.

K bodu 3. Praxe ukázala, že toto ve skutečnosti nefunguje, aby se škola přizpůsobila podmínkám dítěte. Řada dětí i rodičů pojala toto vzdělávání jako pokračování prázdnin a škola nemá žádný nástroj, jak rodiče a žáky ke vzdělávání přimět. Většinou se učitelé věnují části žáků, kde je snaha rodičů i dětí a také technické možnosti se takto vzdělávat. Řešením by bylo nejdříve pracovat s rodiči, aby sami zvládli techniku distančního vzdělání, a potom tyto znalosti přenesli na své děti. Pokud mají příslušné technické vybavení samozřejmě. A pokud se nenajde řešení této situace, dojde k vyčlenění části žáků a studentů a zbytek bude prakticky nevzdělatelný.

Děkuji za poznámku.