Každá vyspělá společnost by měla, do významné výše, garantovat svým občanům základní způsob obživy, tedy práci, která jim poté umožní finančně zabezpečit nejen sebe, ale i jejich rodiny. Bohužel s faktem, že toto kapitalistický systém nejenže historicky nikdy neuměl, ale v podstatě o to často ani neměl zájem, se však musíme vypořádávat i my, od „listopadového majetkového převratu“. Lidé se ale tak, když už měli vůbec tu „čest“ býti zaměstnanými bohatých, se museli začít, poníženě a s kloboukem v ruce, za pofidérním výdělkem dokonce, a to i na velkou vzdálenost, stěhovat. Mnohdy i s celou svojí rodinou. Zatímco si šibalové rozebírali gigantický státní majetek a zajišťovali se tak finančně na několik generací do budoucna, jiným naopak zbyly, odklonem od nesporných výdobytků socialismu, jen „oči pro pláč“!

    Kapitalismus v celém svém asociálním střihu se však nezastavil jen u velkého třesku socialistické společnosti, spojeného s bezuzdným a účelově nekontrolovaným rozkradením bilionů korun z majetku všeho lidu, ale plynně navázal systematickým vykořisťováním svých občanů, nalézajících se v postavení zaměstnanců. Těm narýsoval takové pracovní podmínky, včetně samotného ocenění jejich práce, které byly a jsou schopny spolehlivě zlikvidovat již tak nízkou kvalitu osobního či rodinného života a potažmo i lidské zdraví!

     A šrouby se utahují prostřednictvím najatých vrcholových politiků stále více, například plíživě postupná demontáž zákoníku práce ve zřejmý neprospěch zaměstnanců  je jedním z nesporných svědectví stále většího se rozevírání „sociálních nůžek společnosti“.

    Nefalšovanou materiální bídou, projevující se nejen extrémním počtem exekucí, ale například i tím, že každé desáté dítě si nemůže dovolit školní stravování, trpí statisíce českých rodin. A jeden z hlavních důvodů? Tzv. pracovní chudoba!

    Specializované organizace, jako například „EUROSTAT“, se však tomuto, až krutě znějícímu, termínu záměrně vyhýbají a využívají asertivnějšího pojmu „nízkovýdělkoví zaměstnanci“.  I když je podstata stejná, také zde se barví projevy asociálního zlořádu „na růžovo“. Tak, jako tomu bývá i v jiných oblastech života čistě majetkově rozkastovaných společností.

     Zmíněný Eurostat shromáždil údaje o výdělcích zaměstnanců jednotlivých členských zemí EU v roce 2018 a ČR nedopadla v tomto smyslu vůbec dobře! „Nízkovýdělkovými zaměstnanci“ je v tomto materiálu označována skupina obyvatel, která si svojí prací vydělá méně, než jsou dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi. U nás se do ní řadí více než patnáct procent všech pracujících. Uvnitř této množiny stále přetrvávají i některé strukturální rozdíly, a to především mezi pohlavími, kdy ženy zasahuje příjmová či pracovní chudoba mnohem více než muže. Velké problémy má, v tomto ohledu, ale i mladá generace do 30 let, případně zaměstnanci s nízkým stupněm vzdělání a několik dalších sociálních skupin.

    ČR zaujímá v rámci EU též nelichotivé místo v poslední třetině pořadí zemí s nejnižší hodinovou mzdou. Zatímco si zaměstnanec u nás většinově přijde na 6,2, v sousedním Německu je to 17,2 a celé EU potom 13,2 Eura/hod. I takto lze číst hospodářský výsledek „polistopadové orientace naší země“. Tehdejším Havlovým blábolům o tom, jak ekonomicky rychle doženeme sousední Rakousko, se nyní můžeme jen útrpně smát. I zde totiž hodinová mzda přesahuje nyní nejčastěji 15 Euro/hod.

     Na uvedených číslech můžeme jasně vidět, jak se stále více stáváme pouhou kolonií hospodářsky silných zemí Evropy, jejichž státní příslušníci již vlastní významnou část ČR. Jejich podnikatelé z velké části určují kvalitu našeho života a to nejen tím, že si udělali z našeho trhu odbytiště, spíše však smetiště, pro nekvalitní výrobu. A toto jsme před těmi, více než třiceti lety, skutečně chtěli? Já nikoliv!