Vpadnou nebo nevpadnou? Tak se v roce 1968 ptala generace mých rodičů. Dnes se stejně ptáme my, pokud jde o Ukrajinu.
Mnohokrát jsme nyní od našich novinářů a odborníků slyšeli utěšování, že to Putin nemyslí vážně. Sami sebe ujišťují, že na Ukrajinu docela určitě nevpadne, něco takového si přece nedovolí.
Je to jen škádlení, nebo to myslí vážně? Kdyby se chtěl dohodnout, nedělal by to tak nákladným způsobem. Roční pobyt vojsk na Ukrajinských hranicích něco stojí.
K invazi se schylovalo už v loňském roce na jaře a útočná vojska se stáhla pár dní po zveřejnění kauzy Vrbětice (kdo trochu uvažuje, ví, že to nebyla náhoda). Jestli se Putin k velmi nákladnému útoku na Ukrajinu vrací, musí za tím být promyšlený záměr. Není to jen škádlení.
Zkusme si sepsat alespoň některé důvody, proč na Ukrajinu vtrhne a proč to nebude odkládat.
Okupace Krymu jednoznačně posílila Putinovo postavení nejen na domácí scéně, ale i u většiny z deseti milionů Rusů v exilu. Docela by se to hodilo znova. Územním ziskům ruská populace tleská.
Mezi těmi deseti miliony Rusů v zahraničí jsou často ti nejchytřejší. A ty Putin potřebuje doma. Už byla rozehrána karta, že by v případě napadení Ukrajiny měli být všichni vyhoštěni z příslušných zemí. Putin doufá, že by se část z nich vrátila do Ruska. Budou totiž mít ve světě nekomfortní postavení. Putin mezi nimi má organizovaný dohled. Nebude obtížné jejich postavení poznamenat praktikami „páté kolony“ natolik, že jim nezbude nic jiného, než návrat do Ruska.
Atlantické státy (rozuměj severoatlantické) jsou nyní poznamenány a oslabeny virovou infekcí. Demokratická politika řeší demonstrace proti vakcinaci, jsou tím destabilizované. Stěží lze očekávat, že se v blízké budoucnosti naskytne lepší příležitost.
Rusko investovalo v posledních letech do nové vojenské techniky a má v některých oblastech nezanedbatelnou převahu. Alianční státy (včetně ČR) investice do obrany hazardně podcenily. O nových ruských vojenských technologiích zatím alianční státy ani nedokázaly získat spolehlivé informace. Tato alianční nejistota poskytuje Putinovi komparativní výhodu, ta ale za čas pomine.
Kaliningrad je narvaný zbrojními technologiemi, které mají vojensky pod kontrolou celou Evropu. Aliance nemá dostatečnou kapacitu na smysluplnou obranu. Nemá ani prostředky na smysluplné odstrašení. Je jisté, že nic nepodnikne. A Bělorusko poskytne v případě potřeby nástupní prostor pro vojenské operace v Pobaltí.
Atlantické státy usilují o snížení závislosti na energetických dodávkách z Ruska. Pokles poptávky znamená, že začíná perioda, kdy se bude ruská ekonomika dostávat do stále větších problémů. Napětí, které po invazi vznikne, ale přinutí atlantické státy investovat do „khaki“ techniky, místo do světle zelených technologií. Období ruské prosperity se tím značně prodlouží.
Dosavadní „krymské“ sankce ukázaly, že přerušení obchodních vztahů poškodí především atlantické státy, Rusko dokáže výpadek nahradit s jinými dodavateli a přes jiné prostředníky. Globální obchod totiž dramaticky zmenšil význam jakýchkoli obchodních a hospodářských sankcí. A na personální sankce se Putinovi kamarádi dávno připravili.
Srozumitelnou záminkou pro invazi je německé odkládání provozu Nord-streamu 2.
Invazí Rusko znovu získá postavení globálního hráče. Nadiktuje světu nový politický a hospodářský řád, který bude pro Rusy v době končící epochy globalizace výhodnější, než světový volný obchod. Rusko vynese karty při novém studenoválečném dělení světa. A ten, kdo vynáší kartu, má vždycky výhodu. Je jisté, že USA nabízené podmínky nepřijmou. S ostatními státy je zbytečné se zdržovat: velké státy dělají, co chtějí, malé státy dělají, co musí (základní poučka ruské zahraniční politiky).
Invaze ukončí úspěšnost kampaně založené na kritice a na snaze médií a neziskového sektoru podporovat demokratické síly (resp. jejich trosky) v Rusku. Rusko bude vystupovat jako zachránce „normálního světa“ a bude svolávat další státy na stranu společného organizovaného odporu proti dekadentním atlantickým státům. A na tuto propagandu mu naskočí i mnoho Evropanů a Američanů. Svou mesiášskou roli už Putin zahájil, systematicky tvrdí, že centralizovaný režim (inspirovaný možná Čínou) je silnější, než demokracie. A bude nám ještě tvrdit, že jsme si to všechno způsobili sami svou neústupností, která Rusko ohrožuje.
Jiří Payne
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: blog Idnes
