Stoupenci Petra Pavla za největší zlo považují případné zvolení Andreje Babiše prezidentem. Proto se rozhodli vehementně přemýšlet pouze v intencích volebních průzkumů a podporovat jiného komunistu Petra Pavla. Část z nich velmi tvrdě napadá ty, kdo prostě žádného komunistu na Hradě nechtějí. Dokonce argumentují nezodpovědností těch, kdo preferují demokratické kandidáty, kteří součástí zločinného establishmentu nebyli (Pavel Fischer, Danuše Nerudová a Marek Hilšer).
Stoupencům generála v.v. bych chtěl říci, že vy vyrábíte svými preferencemi problém, nikoli ti, kdo komunisty volit nebudou. Součástí slušnosti je nepřenášet rizika svých rozhodnutí na druhé. Vy to pravidlo nectíte! Vím, že nepřenášení rizika na jiné se v naší (a nejen naší) společnosti příliš nenosí. Co je zbytná byrokracie? Co je pečovatelský stát sešněrovaný dotacemi a podporami kdekoho a kdečeho? Jen snaha žít život, kde nic neriskujeme a riziko svých rozhodnutí přenášíme na jiné.
Podle toho to u nás všechno vypadá. Jakýkoli neúspěch je označen za podvod, tunelování a kriminalizován. Jakákoli osobní lidská smůla je zesměšňována- Nemalá část lidí je přesvědčena, že za jejich zpackaný život mohou ti druzí. Jenže v tom tkví problém naší současnosti a budoucnosti, protože odmítáme pravdivý výrok prověřený lidskými dějinami: „ Společnost, národ a zemi posunují dopředu lidé, kteří riskují“.
Z radikálních příznivců Petra Pavla si nikdo nepřipouští, že ve skutečnosti jsou klasickým příkladem lidí, kteří si vytvářejí vlastní morální rámec svého svědomí, který jim vyhovuje.
Za normalizace lidé s vlastní ohnutou morálkou tvořili docela velkou část šedé zóny, která se zlem nekolaborovala, ale také proti němu aktivně nevystupovala. Tihle lidé se také stávají terčem výtek příznivců generála v.v. „Všichni, kdo jste žili a nebyli jste disidenty, jste kolaborovali“, zaznamenal jsem myšlenkové schéma některých. Jenže, důvody k normalizačnímu mlčení byly různé. Někteří se báli o svoje děti a rodinu, jiní o obživu, jiní o vzdělání, většina lidí nebyla hrdiny.
Nebýt hrdinou je standardní v každé lidské pospolitosti. Jen promile jedinců z populace jsou hrdinové, kteří se obětují pro jiné i za cenu vlastního života, nebo ztráty svojí osobní svobody. A potom tady za normalizace byli tací, kteří jako důvod ne mlčení, ale dokonce přípravy na aktivní kolaboraci uváděli neodolatelnou chuť dělat svoje koníčky, svoje zaměstnání… A snad každý uzná, že rozdíl mezi mlčící většinou a těmi, kdo sami a vědomě překročili rudou čáru zla, je zcela zásadní.
Lze si velké selhání související s morálkou odpracovat? Ano, jistě. Ale součástí toho „odpracování“ by měla být pokora a přiznání si, že několik málo věcí je mně v životě zapovězeno. Zapovězeno a podle toho se chovat. V Bibli, se kterou také poslední dobou leckdo zašermoval, se mluví o odpuštění. Jenže, končí vše odpuštěním, když nenásleduje sebereflexe a pokora, v jejímž rámci uznáme, že v něčem zůstaneme do konce života nevěrohodní?
Jak moc věrohodně působí, když oslavné projevy o hrdinství u pomníků popravených vězňů komunistického režimu za přítomnosti kamer a mikrofonů pronášejí lidé, kteří do posledních minut tomu režimu sloužili? Navíc v zemi, kde jsme se s komunistickým zlem nevyrovnali a mnozí pronásledovaní se ani slova poděkování po roce 89 nedožili? Přijde vám to normální? Co tím říkáme sami sobě i budoucím?
P.S. Článek byl uveřejněn na stránkách Klubu angažovaných nestraníků v pondělí.