A léta šla, pamětníci mizeli a mizí ve stínu hřbitovního stromoví. Ale zatímco nacismus zůstává, zejména v zemích odkud vzešel, trvalou výstrahou lidského úpadku, o komunismu to neplatí. Asi si těžko dovedeme představit Německo 30 let po válce, kde by bývalý kariérní nacista mohl počítat s podporou jakékoliv parlamentní strany na prezidentský úřad. Podpora bývalého nacisty a dnes třeba jen ospravedlnění (nebo nevědění o) nacistických hrůz rovná se politické sebevraždě.
U nás na Východě zdá se, že je tomu jinak. Jak léta běží, převládá myšlení „Zloděj nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“. Rozumím tomu. Vždyť kdo z nás by neměl strýčka komunistu, který pomáhal s přijetím dítěte na školu, s vyřízením devizového příslibu nebo s nalezením klidné práce na úřadě. Normalizace nás naučila zavírat oči i uši před takovými nadávkami jako Valdice, Jáchymov, okupace vojsky Varšavské smlouvy, vyhazování z práce za vyslovení názoru, Charta 77. A někteří z nás, kteří se lépe orientovali, naopak využili daných možností a aktivně vstoupili do zločinecké organizace, aby v jejím rámci mohli budovat svou kariéru a šlapat po hlavách těch těch, kteří tuto drzost nemají a tvoří neviditelnou šedou zónu chatařů, chalupářů a zahrádkářů. Vyhlídka uplatnění se v represivním režimu je silnější než lidská čest. A neodradí je ani hlasy těch, kteří komunistickou stranu opustili poté, když poznali hrůzy které má na svědomí. Ano, takoví lidé se neztratí. Půjdou s kýmkoliv, jen když mohou stoupat po kariérním řebříčku. A dojde-li ke změně pohledu? Nevadí, rychle změní slovník a kamarády a jedeme dál, že ano? Žádný problém, žádné pokání, žádná omluva. Povýšení čeká. Morálka? Problém slabých, neúspěšných. Silní potřebují lokty, ne morálku.
Je smutnou ironií, že za takové lidi dnes pléduje samotný předseda tzv. křesťanské strany a vyzývá občany k volbě takové „osobnosti“. K volbě bývalého člena zločinecké organizace, jejíž ideologie má na svědomí miliony lidských utrpení. Pokrytectví předsedy KDU-ČSL, které lze těžko ospravedlnit. Těm, kteří už nám nepomohou, sebereme. Těm, kteří nám mohou být ještě dobří, přidáme. To je také křesťanský pohled dneška. V každé normální společnosti by to muselo znamenat tlak na okamžitou rezignaci.
Nikoliv však ve společnosti naší, jak o tom svědčí další hrůzný zážitek ze sobotního kázání faráře Akademické farnosti v Praze. Aby se obracel k samotnému Nejvyššímu za úspěch jednoho kandidáta proti druhému, to jsem opravdu ještě v žádném kázání nezažil. Zapomněl, že i druhý kandidát může mít kolem dvou milionů hlasů a že i mezi nimi mohou být Zacheové nebo něcisté, které svým vzýváním definitivně odradí a kostely zůstanou prázdné? Ano, „mnohé projevy církve tyto lidi odrazují“, káže farář a jeho další slova mu mimoděk dávají za pravdu. „K hledajícím lidem nesmíme přistupovat jako majitelé pravdy“, tvrdí. Nuž, pan farář má patrně výjimku a za tu svou pravdu se odvažuje plédovat u Pražského jezulátka. Škoda, hodně tím u mě poklesl. Věci se dají vyjádřit i jinak, jak ukázal v neděli pražský arcibiskup.
Naštěstí jsem v nepříliš přesvědčivém počasí sobotního dopoledne odolal nutkání vyrazit do lesa a místo toho jsem kouknul na seriál napsaný dle mého oblíbeného autora Jamese Herriota. Člověka pohladí, když vidí, že morálka ještě existuje, nebo možná alespoň existovala, a jsou lidé, kteří dají přednost svému názoru, přesvědčení a pravdě před kariérní výhodou a potleskem přihlížejících.
Nacismus je dnes mrtvý. Komunismus bude dále žít, a to i díky podpoře, jaké se mu dostává od některých našich veřejných činitelů, včetně těch, kteří se stylizují do role křesťanských demokratů a majitelů pravd a kteří nás trvale ukotvují ve východní části světa. Je to smutné říci, ale bohužel mně v tuto chvíli musí těšit, že jejich podpora ve společnosti je tak mizivá. Hrajete si na ztělesnění pravdy a morálky a přitom jste to vy, kdo rozdělujete společnost a ženete ji do vzájemného střetu.
