Je pravda, že ne všechny věci lze řešit přímou demokracií, a proto se také řadu století vyvíjí demokracie nepřímá, zastupitelská. Volby jsou takovým specifickým udělením plné moci od suverénního lidu, aby zvolení zástupci, poslanci, zastupitelé za občany rozhodovali podle programů, které jednotlivé politické strany a hnutí předložily do voleb. Nakonec se vždy postupuje podle kompromisního výsledku, obsaženém ve vládním prohlášení, prohlášení (záměru) rady kraje, města nebo obce, který exekutiva realizuje, a to je potřeba kontrolovat.

Odchylka od tohoto programu (programového prohlášení) je exces, který vždy způsobuje nelegitimitu rozhodnutí. Tedy jde o rozhodnutí, které suverén lid nemusí přijmout a taky ho většinou nepřijme. Nezpůsobuje žel ztrátu legality, protože většina, která v rozporu s ústavou nedbá práv menšin, si zákon může přijmout, ale riskuje, že takový zákon nebude mít dlouhou životnost. Po volbách ho prostě nová reprezentace zruší, změní nebo s ním jinak naloží.

Toto je např. osud tzv. druhého pilíře důchodové reformy, kterou prosadila vláda Petra Nečase a kterou vláda Bohuslava Sobotky navrhla zrušit a její zrušení Parlament přijal. V souladu s volebními programy nejen tehdejších vládních stran, ale zejména KSČM, která to celou dobu od přijetí zákona deklarovala, a ostatní se k ní postupně přidali, protože zákon ve skutečnosti ani nefungoval, jeho ustanovení využívalo jen sedm tisícin občanů, pro které byl zákon určen. To je v sociální oblasti skutečná marginálie nebo spíše tragédie.

Nyní jsme v obdobné situaci, vládne politická reprezentace, která nejen že okamžitě po volbách zapomněla na své volební sliby, ale také na to, že díky volebnímu zákonu ve sněmovně není zastoupení cca 1 milionu voličů, protože propadly hlasy politických stran, které těsně nezískaly potřebných 5 % pro vstup do Poslanecké sněmovny, (KSČM, ČSSD, Přísaha, Trikolora a další) a uplatňuje politiku, která není v zájmu občanů, ale jen v zájmu úzké skupiny lidí a zejména nadnárodních korporací, které si dary pro tyto politické strany koupili jejich loajalitu ke svým zájmům.

Někteří se s tím ani netají. A tak snižování valorizace důchodů, nekontrolované nákupy vojenské techniky ze zahraničí, podivné veřejné zakázky atp. To vede k obrovskému pnutí ve společnosti, k demonstracím, k odmítání občanů podrobit se rozhodnutím obsažených v přijatých zákonech nebo nařízeních vlády apod. Je tedy jen otázkou, kdy si suverénní lid vynutí změnu, tedy předčasné volby. To ale není tak jednoduché, zejména v situaci, kdy většina současných vládních politiků trpí narcismem a nevnímá odtrženost od reality a skutečného života suveréna.

K tomu, aby došlo ke změně, musí být ovšem připravena i opozice, která se nesmí utápět ve vlastních rozdílech, ale hledat s ostatními způsob, jak spojit síly a ústavní cestou (tou je i využití v článku 23 Listiny základních práv a svobod - práva na odpor) a vládním politickým stranám ukázat alternativní cestu, kudy ven z této hluboké krize, která je jak ekonomická, tak politická i společenská.

A to je určitě společný program na změnu, který nesmí být populistický, ale reálný a realistický, aby ho bylo možné za čtyři roky splnit. Jistě takový program bude dehonestován, zejména medii, která slouží současné vládní koalici a zejména nadnárodním korporacím. To však nesmí opoziční síly zviklat, ale naopak přimět ještě k vyššímu úsilí prosadit co nejdříve změnu. Nebude stačit demonstrovat a předkládat návrh na změnu, ale použít i další nástroje neparlamentní politiky, např. generální stávku, po dohodě s odbory nebo hnutí za nové volby a referendum, a to i při neexistenci zákona o obecném referendu. Nakonec k tomu, aby takové referendum bylo vyvoláno, stačí ústavní odkaz na čl. 2 Ústavy.

Přeji, aby se to opozici povedlo, protože současný stav je neudržitelný.