Vždy, když si připomínáme výročí událostí 17. listopadu, je třeba si opětovně připomínat hodnoty, na kterých je toto výročí postaveno. A tím je svoboda , demokracie a solidarita. Zároveň je třeba si sebekriticky přiznat, že ne vše se podařilo a že se naše země potýká s řadou problémů, které politická reprezentace není ochotna či dokonce schopna řešit.
Já osobně vidím tři největší problémy České republiky, které bude třeba řešit, pokud budeme chtít zachovat konkurenceschopnost našeho hospodářství a životní úroveň našich občanů. Tím prvním problémem je obrovská byrokratická zátěž a administrativa, zatěžující kvalitu a rychlost rozhodovacích a schvalovacích procesů. Zároveň nepřiměřeně reguluje a omezuje aktivitu samotných občanů a podnikatelů, zvyšuje náklady firmám a snižuje ekonomický růst země.
Druhým problémem je špatná a pro ekonomiku a občany zničující energetická politika státu. Ta společně s dnes již vyčerpaným ekonomickým modelem ČR z devadesátých let táhne naši zemi do ekonomických, sociálních a společenských problémů, které zákonitě musí přijít. Je třeba se podívat pravdě do očí a přiznat si, že obrovské skokové zvýšení úrokových sazeb ČNB a vládní restriktivní, pomalá, ideologicky založená a neúčinná řešení energetické krize zadusily ekonomiku.
Třetím problémem je neustálé oklešťování ekonomiky a života společnosti různými regulacemi, které vytvořily v Evropské unii i v České republice v minulosti pseudosociální , nedávno rádoby zelenou a nejnověji progresivistickou legislativu. Ta je přijímána nekriticky a brání nejen ekonomické, ale i občanské svobodě. Jakoby si evropští a čeští politici neuvědomovali, že hospodářský růst je přímo úměrný ekonomické svobodě. Tak jako rozvoj demokracie je přímo úměrný svobodě člověka a společnosti jako celku. Trend je spíše opačný. Dotační korumpování politiků národních států a schvalování autoritativních návrhů a přístupů v prosazování dnes jediné a „neomylné“ politiky.
Nejen Evropská unie, ale především Česká republika stojí podle mého názoru na rozcestí. Buď se vydá cestou, dlážděnou „dobrými“ úmysly Evropské komise a současné vládní pětikoalice. Ta ovšem vede do slepé uličky, ze které již není návratu. Nebo Evropský parlament a čeští politici přehodnotí svoji současnou politickou realitu a vrátí se na cestu konkurenceschopnosti, růstu životní úrovně obyvatel a na cestu skutečné ochrany životního prostředí, která odpovídá fyzikálním a přírodním zákonům.
Pro mě osobně je taková politika výzvou k reálnému vyřešení problémů, které politici tak rádi, schovávají pod koberec. Důvodem proč tak činí je strach z opětovného nezvolení. Proto je současná politika rozdělující a zkorumpovaná mocí. Proto občané politikům nedůvěřují, a proto nevěří ani státním orgánům a veřejným institucím. Pokud si vláda i opozice neuvědomí, že společnost i ekonomika je v krizi, pak nám není pomoci. Lidé totiž volí politiky proto, aby se jim žilo lépe.
