12. listopadu 89 byla v Římě svatořečena Anežka Česká. 24. listopadu několikasettisícový dav provolával na Václavském náměstí slávu kardinálovi Tomáškovi. Den poté, v sobotu dopoledne, začal jeden z vrcholů sametové revoluce. Na 7 tisíc lidí se tísnilo v katedrále svatého Víta na Pražském hradě a očekávali kardinálův příchod. Tehdy ještě československé vlajky a slzy v očích přítomných. Tomášek nezklamal. Zopakoval, že neustoupí komunistické moci a vyzval všechny, aby se ztotožnili s Kristem, světlem, sílou a pravdou a aby se zapojili do probíhajících protestů. Když prohlásil, že Kristus je jediným východiskem, propuklo nadšení. Největší okamžiky katolické církve ve XX. století uzavřelo kardinálovo požehnání prezidentovi Havlovi 29. listopadu téhož roku. Byl to sen, komunistická nehybnost skončila, život překotně psal nové kapitoly historie.
Václav Havel 1. ledna 90: „morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr. Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího. Musíme naopak toto dědictví přijmout jako něco, čeho jsme se dopustili sami na sobě.
Konec devadesátých let. Lidé si už mohli odpovědět na otázku, zda jsme se z morálního onemocnění vyléčili. Asi málokdo si s čistým svědomím odpoví, že ano. Stejně se asi většina postaví k otázce, jestli láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění zpět získaly svoji hloubku a rozměr? Měly vůbec šanci? Neměly. Se smutným dědictvím jsme se nevypořádali, naopak, jistá část společnosti se ho snaží stále více tolerovat, pokud ne rovnou rehabilitovat. Důsledkem je, že Havlovo očekávané probuzení naděje na občanské, národní a politické sebevědomí se nekoná.
„Ztracené dekády“ XXI. století. Postmoderní svět stále silněji klepe na dveře nepřipravené české společnosti. Lež (šifrovaná do termínu „alternativní pravda“) se stává každodenní realitou, jednu krizi následuje další. Představy o globalizované prosperitě, multikulturní společnosti, o lepších lidech se hroutí. Katolická církev selhává ve své roli strůjce duchovní obrody země a ztrácí svůj etický potenciál nabytý ve druhé polovině XX. století. Velmi rychle padáme do světa, kde „pohřeb je důležitější, než zemřelý, svatba je důležitější, než láska, vzhled je důležitější, než mysl. Žijeme v obalové kultuře, která pohrdá obsahem“ (jak to popsal sir Anthony Hopkins).
Dá se dnešní tápání české společnosti změnit? Jistě dá. Vždycky je prostor pro změnu, či nápravu. Jinak už by člověk neexistoval. Jen musíme dospět k poznání, že si na svůj blahobyt nesmíme půjčovat od svých dětí, že můžeme utrácet jen tolik, kolik vyděláme, že štěstí není nároková dávka, že se k přírodě musíme chovat slušně, že bychom měli…. Těch „že“ každým dnem přibývá, i když by měly ubývat.
V devadesátém roce jsme si napříč zemí řekli pravdu. Je potřeba, aby ji někdo jasně a hlasitě řekl dnes. A stejně jako v minulosti, pravda si už svoje vizionáře i pěšáky na každodenní práci najde. Doufám, že najde.
