Dodnes vzpomínám na televizní záběry ze zatýkání Navalného v letadle při návratu z Německa, odkud se vracel domů se svojí manželkou po léčení z otravy novičokem. Chvilkové dohady a poslední polibek manželky. Potom už odchod s policisty v civilu. Podvědomě mě tehdy napadla otázka, jestli nejde na smrt? Bohužel v pátek 16. února bylo definitivně potvrzeno, že šel.

Vždycky je mně smutno, když slyším naše politiky, jak z osobních mocenských důvodů "volají po míru", a jejich příznivci jim v nekonečné blbosti tleskají. Jakoby jsme neměli zkušenost či znalost druhé světové války, okupace v roce 1968, "normalizace" pod ruským buranským diktátem.

Už jste zapomněli a mladší nechcete slyšet o porušťování naší kultury, o vazalské politice, o rabování naší země, o jaderných zbraních v brdských bunkrech a statisícové okupační armádě v naší zemi? Nevíte nic o lidech, pozavíraných v kriminálech kvůli politice, o zničených životech dětí, které nesměly studovat, o vyhazovech z práce, všudypřítomných domácích udavačích a kontráších, o mrtvých na hranicích a o uších, přilepených na rádiích při poslouchání rušené Svobodné Evropy?

Jo, svobodu slova komunisté doprovázeli "melodií", nahranou u drtičky kamení. Možná by to byl dobrý příměr, ruští "slovanští bratři" nám tehdy nadirigovali kvalitu života s árií drceného kamení a časovou beznadějí. Stejně tohle dnes dělá v Rusku Putinova soldateska.