stojím zde v tuto chvíli a vnímám vážnost této chvíle a budu velice ráda, když si tu vážnost uvědomíme napříč politickými stranami odleva doprava a odprava doleva. Nemyslela jsem si, že to řeknu, ale je to tak. Jsem ráda za vývoj společnosti a jsem ráda za to, že tato Poslanecká sněmovna v sobě našla dostatek odvahy a vytrvalosti opravdu se ujmout tohoto těžkého tématu. A jsme dnes vlastně již ve třetím čtení sněmovního tisku 241. A je to vlastně i důkazem toho, že pětikoalice opravdu se snaží, i když to není vždy snadné, plnit vládní prohlášení. Jsem ráda za vývoj společnosti, který vlastně v posledních sto letech se udál. Opravdu jsem ráda za to, že homosexualita je dnes již vnímaná úplně jinak než před 100 lety. Jsem ráda za to, že její v uvozovkách léčba elektrošoky, nám připadá opravdu středověkem.

Jsem ráda i za to, že vypadla z mezinárodní klasifikace nemocí. Jsem ráda i za to, že díky tomuto tématu jsem se setkala se spoustou zajímavých a inspirativních lidí, které bych jindy nepotkala. Jsem ráda i za to, že jsem před chvílí mohla převzít od své kolegyně, paní doktorky Lucie Šmahelové, výzvu lékařů a zdravotnických pracovníků, kterou podepsalo nějakých zhruba čtyři sta zdravotníků. A jsou to ti, kteří jednoznačně podporují model manželství tak, jak ho známe dosud, to znamená jako svazek jednoho muže a jedné ženy.

Ale už méně ráda jsem za to, že jsem zjistila, že je něco špatně v naší společnosti, protože během těch několika měsíců jsem se opravdu setkala s nemalým počtem lidí, kteří vyjádřili strach a obavy vyjádřit svůj názor. A byli to lidé, kteří byli ochotni mluvit o tom, co považují za správné, čemu fandí, ale často ten jejich rozhovor končil tím, hlavně mě nikde nejmenujte, já se bojím podepsat pod tuto petici, protože vím, že tento názor dneska není cool, není in a obávám se perzekucí. A nebyli to jenom lidé obyčejní, ale byli to i lidé opravdu vysoce postavení a možná právě oni. A tak je smutné, když jedna naše paní profesorka embryologie, která má opravdu světový věhlas, hovoří o surogátním mateřství s vážnou tváří jako o novodobém otroctví. A říká - musíte to zastavit, ale prosím, ne s mým jménem, já nemám odvahu na to postavit se aktivistům, kteří by proti mně vystoupili, a já nechci přijít o svoji akademickou kariéru. A to si myslím, že je opravdu špatně.

A o to více musím ocenit ty, kteří dnes ráno donesli do Sněmovny výzvu určenou především vám, poslancům, a kteří vystoupili ze své komfortní zóny a dokázali navzdory tomu, co se snaží prezentovat média jako současný, většinový, moderní a jediný správný názor, říci ne.

Velice upřímně si vážím zakladatelů a členů spolku Pluralis, kteří, ač mají sexuální orientaci jinou od té většinové, vyšli ze svého života, ze svého pohodlí a založili spolek, který jednoznačně deklaruje, že ne všichni homosexuálové jsou spokojeni s argumentací a se způsobem vedení dialogu LGBT aktivisty. Jsou to lidé, kteří žijí obyčejné životy a jsou v nich spokojení, ale jsou to lidé, kteří jsou si samozřejmě také vědomi toho, že mají nejenom práva, ale také povinnosti. Tito lidé nechtějí, aby se jejich svazky nazývali manželstvím, nechtějí ani adoptovat děti, protože vědí, že jim to příroda neumožňuje. Jsou to mnohdy profesně velmi úspěšní lidé. A musím říci, že rozhovory s nimi pro mě byli vždy velice obohacující. A velice si vážím toho, že i když by rádi byli dobrým tátou, tak se nebojí říci - nebudu dobrý táta, ale budu dobrý strejda.

Ty cesty k realizaci jejich vztahu k dětem si dokážou najít a já mohu svědčit o tom, že jsou to cesty velice dobré a pro děti opravdu prospěšné. Oceňuji také dětskou paní psycholožku Marii Polákovou, která mi dovolila zveřejnit její jméno a která mi napsala osobní dopis. Tato paní psycholožka má za sebou 38 let praxe a vzkazuje nám všem toto: "Během své odborné praxe jsem měla možnost pracovat jak v oblasti klinické psychologie a psychoterapie, tak v manželských a rodinných poradnách a 12 let jsem působila v poradně pro náhradní rodinnou péči.

Ve své praxi jsem se setkávala také s lidmi s homosexuální orientací nebo s problematikou v oblasti genderové identity. Nahlédla jsem tedy velmi zblízka do témat, která se budou v blízké době ve Sněmovně projednávat. To, co mi leží na srdci nejvíce jsou osudy dětí, které přišly z nejrůznějšího důvodu o možnost vyrůstat se svými biologickými rodiči, jsou umisťovány do dětských domovů, případně do dočasné pěstounské péče, kde čekají na svěření do náhradní rodinné péče. Tyto děti, které vstupují do života s tak velkou emoční karencí a mnohdy i s těžkými citovými traumaty, nutně potřebují maminku a tátu, kteří budou schopni saturovat jejich hlas po jedinečném láskyplném vztahu a vynahradí jim ten velký deficit z prvních měsíců, někdy i let života.

Role matky a otce jsou pro zdravý a normální vývoj dítěte nezastupitelné. Všichni víme, že děti se nejvíce učí nápodobou, že bezděky opakují rodičovské vzorce. Pokud vyrůstají v rodině, kde role matky a otce jsou suplovány dvěma ženami nebo dvěma muži, způsobuje v nich tento model partnerského a milostného života velký zmatek. Když také širší sociální prostředí, ve kterém se stejnopohlavní partneři ve volném čase pohybují, tvoří převážně lidé z komunity podobně orientovaní, mají jejich děti velmi ztíženou cestu k nalezení své skutečné sexuální, ale i sociální identity. Navíc se za svou nestandardní rodinu většinou před svým okolím stydí, stávají se také často terčem posměchu a někdy i šikany. Jsou nuceny žít s pocitem odlišnosti abnormity v životní situaci, kterou si nevybraly a kterou není v jejich moci změnit. Kolik z dětí, které jsou svěřovány do náhradní rodinné péče by asi volilo život v rodině se stejnopohlavním párem, místo klasické rodiny s matkou a otcem, kdyby mohly rozumět tomu, co je čeká a co pro formaci jejich osobnosti a jejich vývoj bude znamenat. Ale malých dětí se nikdo neptá, nemohou podepsat informovaný souhlas, jsou zcela bezbranné.

Myslím, že každý, kdo se bude podílet na rozhodování o případném svěřování dětí do adopce nebo pěstounské péče stejnopohlavním párům, by si měl nejprve položit otázku, zda by si sám přál, kdyby byl opuštěným dítětem, aby ho místo maminky a tatínka vychovávali dvě ženy nebo dva muži. Děkuji, paní předsedající.

Ptám se a ptám se velice vážně, proč selhává akademické prostředí našich univerzit? Kde je ochota vést dialog a projednávat toto vážné téma na akademické půdě? Ptám se, kde jsou nezávislé randomizované dlouhodobé studie? Studie, které nebude platit iniciativa Jsme fér, ale nebude je ani iniciovat Aliance pro rodinu. Opravdu volám naše akademiky k zodpovědnosti a k odvaze ujmout se tohoto těžkého tématu a začít na něm objektivně a nezávisle pracovat. Když se však podívám na západ od našich hranic, tak vlastně jejich strachu, obavám docela rozumím. Určitě i vy znáte mnohé případy ze západoevropských, kanadských a amerických univerzit, kdy opravdu byli zdiskreditováni a odstaveni od své akademické půdy ti, kteří šli v uvozovkách trošku proti proudu doby a říkali věci jinak, než to chtěli slyšet aktivisté. Chcete příklady? Zde jsou.

Světoznámý psycholog a autor světoznámého bestselleru Jordan Peterson z Kanady, jehož knihu Dvanáct pravidel pro život četli mnozí z vás, musel odejít z akademické půdy univerzity. Nebo Kathleen Stocková z Velké Británie, která v roce 2021 musela po osmnácti letech odejít z univerzitního světa. Ona sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru ji zničila jediná věta. Transženy nejsou ženy. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna ji propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se však neuklidnila ani po jejích odchodu. Když měla Stocková koncem května 2021 přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země. Znovu se ozvali protestující a tentokrát se zapojil i premiér Velké Británie, aby se zastal jedenapadesátileté filozofky a připomněl, že součástí tolerantní společnosti je diskuse. Událost se nakonec konala, byť s přerušením, protože do sálu doléhal hlasitý nesouhlas z ulice a jedna studentka byla vynesena z místnosti poté, co se přilepila k pódiu. Ale Kathleen Stocková na univerzitě není.

Pokud tuto filozofku neznáte, tak vězte, že žije se svojí přítelkyní v Sussexu a vychovává dva syny z předchozího manželství. To znamená ona sama vůbec není příkladem tradiční klasické rodiny. A o to právě jde. Ten příběh dneska neskončí, ale bude dále pokračovat, včetně narůstajícími nároky. Vy všichni jste v této době dostali desítky a možná stovky různých emailů, ale všimli jste si, že tam už byly i emaily, které nehovořily o stejnopohlavním manželství dvou lidí, ale tří? Zatím jsou to požadavky ojedinělé, ale bohužel jsou realitou. A je pošetilé si myslet, že zůstane pouze u těchto ojedinělých požadavků.

Jako dětská lékařka s více jak třicetiletou praxí jsem opravdu zděšena tím, jak narůstají psychické a psychiatrické problémy našich dětí a mládeže. Výskyt genderové dysforie v USA v posledních letech vzrostl o 1000 %. Krize až ztráta identity je tím, co mnohdy stojí na začátku tragických osudů mnoha mladých lidí. Je to téma velmi vážné a musím říci, že se mu chci věnovat a spolu s odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie se k němu sejít.

Dovoluji si vás tedy už v tuto chvíli pozvat na konferenci Ztráta identity, kterou budu pořádat na půdě Poslanecké sněmovny 4. června odpoledne, na které nenalezneme řešení, ale budeme se bavit o tom, co se děje s našimi dětmi a mladými lidmi a kudy vede cesta k tomu, aby genderová dysforie nebyla strašákem rodičů, učitelů a samozřejmě v první řadě také zdravotníků.

Situace je opravdu vážná. Dovolím si nyní nechat mluvit někoho, kdo má přímý zážitek s tím, že byl vychováván stejnopohlavními rodiči. Britney Kleinová je žena, která to zažila opravdu na vlastní kůži, je to žena, která vyrostla v New Yorku a žila v Izraeli. Studovala na virginské univerzitě a v současné době učí angličtinu na vysoké škole. Působí v mezinárodním institutu pro práva dětí a vzkazuje nám všem. Neříkejte rozdílům rovnost. Rovnost není etický systém, není to systém mravní. V tomto případě to dokonce ani není systém, který odráží realitu. Jde o slovo, které je používáno zavádějícím způsobem.

Stejnopohlavní manželství by nás všechny rádo přinutilo vstoupit do světa mlžení a překrucování. Stejnopohlavní manželství nemá právo požadovat děti jiných dětí. Děti mají právo narodit se svobodně, nebýt kupovány či prodávány, mají právo na svoji matku a otce, mají právo na vlastní kulturní a etnické dědictví. Rodičovství stejnopohlavních párů tato jejich práva zabíjí.

Říká se, že historií píší vítězové. V tomto případě si ji vítězové jednoduše vymýšlejí. Dospělo to až tak daleko, že vznikají nové dějiny a homosexuálové v nich hrají roli obětí, což ospravedlňuje jejich nárok na děti jiných lidí. Ztratili jsme veškerou soudnost, protože spravedlnost se zredukovala na módu a zbavili jsme se hlubokých etických zásad a definic, které člověka po staletí provázejí. Příliš velká věc to je.

Britney Kleinová vzkazuje. Přijde temné orwellovské dědictví, děti rostou a dosáhnou finanční nezávislosti, budou se oprávněně zlobit na společnost, která jim vnutila život, jaký si nevybraly. Budou ukazovat na pokřivenost dospělých, kteří, aby se mohly pyšnit tím, že dosáhli sociální spravedlnosti, obětovali děti. V posledních letech nás přibylo, hlásí se nás stále více. Pro homosexuální hnutí nejsme dobrou propagací. Tolik slova Britney Kleinové.

Vážené dámy, vážení pánové. Ano, jde především a hlavně o děti. Problematika stejnopohlavních svazků je přímo úměrně svázána se surogátním náhradním mateřstvím. Je to tak a kdo říká, že ne, tak lže a ví, proč to dělá.

Byla jsem tázána před několika minutami na tiskové konferenci, zda v Poslanecké sněmovně je návrh, který jsem ochotna podpořit, a tak zde na mikrofon naprosto zodpovědně říkám, ano, takový návrh zde je. Podal ho za klub KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, za klub ODS kolega Karel Haas a za klub hnutí ANO paní poslankyně Zuzana Ožanová

Toto je pozměňující návrh, který narovnává materiální práva homosexuálních párů. Myslím, že toto narovnání práv si zaslouží, je naprosto v pořádku a já pro něj ráda zvednu ruku. Ale znovu opakuji, jako člověk, jako dětská lékařka, jako poslankyně této Sněmovny, říkám ne adopcím dětí stejnopohlavními páry a říkám ne tomu, aby se soužití těchto lidí nazývalo manželstvím.

Děkuji za pozornost těm, kteří ji udrželi.