Nečasova a Kalouskova vláda již přes dva roky ostře prosazuje otevřeně protilidovou politiku. Pod heslem »rozpočtové zodpovědnosti« útočí na sociální výdobytky minulosti, programově omezuje přístup ke zdravotnictví nebo vzdělání, systematicky připravuje destrukci důchodového systému a bez skrupulí podporuje nárůst chudoby u velké části české společnosti. Tato údajná vládní honba za úsporami tak není nic jiného, než nástroj k ještě většímu zbohatnutí hrstky vyvolených skrz zbídačování většiny. Pokrytectví takovéhoto »šetření« však v současnosti nedemonstruje nic lépe než vládou razantně prosazované takzvané církevní restituce.

Právě zápas o mnohamiliardový dar církvím, k jehož splácení chce stát na dlouhá desetiletí zavázat protilidová vláda, je klíčovým tématem posledních měsíců. S takzvanými církevními restitucemi přitom nesouhlasí naprostá většina obyvatel České republiky. Průzkumy veřejného mínění vykazují nesouhlas až 90 procent občanů, jasným signálem tohoto postoje jsou i demonstrace a petice a koneckonců i odmítavý postoj jedné ze dvou komor českého parlamentu. Názor veřejnosti vládní mocipáni jednoduše ignorují, stejně jako veškerou debatu, která v této souvislosti ve společnosti vznikla. Zásadních výhrad je však celá řada. 

Nejen odborníci opakovaně upozorňují, že církvemi požadovaný majetek nebyl církvemi v minulosti vlastněný, ale že byl pouze v jejich správě. Navíc se jedná i o majetek, který byl církevní správě odebrán již před únorem 1948, a je tedy zpochybňována i v devadesátých letech určená »restituční tečka«. Může tak dokonce dojít i k »navrácení majetku«, jehož církevní správa byla ukončena již po vzniku samostatného Československa. Seznam nemovitostí, které mají být objektem takzvaných restitucí, nebyl totiž nijak konkretizován a nejasný je i výpočet miliardových peněžních »náhrad«. 

Mnohamiliardový dar státu pro církve je také v přímém rozporu s jejich klesající podporou v české společnosti. K největší z nich - římskokatolické církvi - se podle sčítání lidu z minulého roku hlásí pouze deset procent obyvatel republiky, ke všem ostatním pak jen asi dvě procenta. Ještě v roce 2001 se přitom k církvím hlásilo přes 32 procent obyvatel a před dvěma desetiletími dokonce takřka 44 procent. Skrze církevní restituce se však například římskokatolická církev může stát největším pozemkovým vlastníkem v zemi a její vliv tak bude vpravdě ohromný. 

Nejvyšší představitelé nejen katolického kléru jsou si všech těchto faktů vědomi. Právě proto byla jejich reakce na lidový nesouhlas s takzvanými restitucemi nebývale agresivní. Od otevřené lži o »krádeži církevního majetku komunisty« došli dokonce až tak daleko, že přirovnali odpůrce mnohamiliardového daru k nacistickým vrahům. Je jen hodné ocenění, že se proti takovémuto jednání i proti tzv. církevním restitucím postavili řadoví stoupenci církví, ale i teologové, faráři nebo církevní historici. 

Mezi těmi, kteří mnohamiliardový dar církvím od počátku kritizují, jsou pochopitelně také komunisté. KSČM tyto takzvané církevní restituce jednoznačně odmítá. Místo nich prosazuje změnu financování církví tak, aby se církve postupně ekonomicky osamostatnily a svou činnost zajišťovaly například z příspěvků, darů, sbírek nebo i daňových asignací svých stoupenců. Právě takové řešení by totiž znamenalo skutečnou, úplnou a spravedlivou odluku církve od státu, po které je dnes, nejen v souvislosti s takzvanými církevními restitucemi, také voláno. 

Milan KRAJČA, člen Ústředního výboru KSČM

(publikováno v českém levicovém deníku Haló noviny dne 29. srpna 2012)