• předložila tzv. Istanbulskou úmluvu k ratifikaci Parlamentem;
• nepostavila se za manželství coby svazek jedné ženy a jednoho muže;
• naopak umožnila, či dokonce prosadila změnu Občanského zákoníku v domněle kompromisní variantě tzv. manželství pro všechny, která povzbuzuje k „zakázkové výrobě dětí" prostřednictvím tzv. surogátního (náhradního) mateřství;
• trpí ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Šimáčkovou Laurenčíkovou, která z pozice státní úřednice působí jako aktivistka progresivní levice, např. pokusem o cenzurní zásah v případě knihy „Nevratné poškození" americké autorky Abigail Shrierové;
• prosazuje novelu Občanského zákoníku, která má deklarovat zákaz fyzických trestů dětí (a tak znovu zvýšit a zostřit dohled státu nad rodinou), přičemž v minulosti tento návrh přicházel od takových politických osobností, jakými byli Džamila Stehlíková, Michael Kocáb či Anna Šabatová;
• hodlá dále zjednodušovat rozvodové řízení, přitom je zjevné, že čím snadnější rozvod, tím méně uváženě se do manželství vstupuje;
• umožňuje revizi Rámcových vzdělávacích programů, které jednoznačně směřují k ideologizaci školství současně s dalším snižováním laťky nároků na skutečné vzdělávání žáků a studentů;
• prosazuje kvóty pro ženy ve vedení soukromých podniků;
• prosazuje trend směřující k prolomení soukromí ve věci smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem stran dohodnutého platu;
• prosadila úpravu definice znásilnění do podoby, kterou by přivítala každá Putifarka.

Když toto vše dělá vláda, která sama sebe označuje za pravicovou, někdy dokonce konzervativní, co máme čekat od nějaké případné budoucí vlády progresivní levice? Rozdíl může být snad jen v tom, že současná vláda, nebo alespoň některé její složky, se (snad, doufáme...) za zmíněné kroky stydí. Vláda otevřeně progresivně levicová by se jimi naopak veřejně a nahlas chlubila. Takový rozdíl však není žádnou útěchou.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík
předseda