jsem rád, že mohu vystoupit na vaší konferenci, které se neúčastním poprvé a jsem rád, že se můžeme věnovat tématu, které představuje jednu z nejdůležitějších oblastí pro rozvoj naší země a to je vzdělání. Má přímý dopad na naši prosperitu. Závisí na něm, jak kvalitní životy povedeme, mezi jakými lidmi budeme žít a jak spokojená bude naše společnost.

Není překvapivé, že otázky spojené se školstvím lidé téměř vždy jmenují mezi prvními, když se mají zamyslet nad tím, co by v naší zemi chtěli změnit. Všímají si toho, jak rychle se svět vyvíjí, a chtějí, aby na to jejich děti byly připravené. Já jsem se školstvím zabýval dlouhá léta a na několika úrovních. A všude jsem pracoval se schopnými, aktivními lidmi, kteří měli společný cíl, a to je změnit něco k lepšímu a postupně v našem školství překonávat průměrnost.

To slovo průměrnost nepoužívám jako kritiku, ale jako konstatování. V žebříčcích vidíme, že jsme v rámci Evropy opravdu průměrní. Investujeme teď lehce nadprůměrné peníze, ty se v čase navyšují, poměrně dynamicky. Naše výsledky ovšem setrvávají na úrovni průměru a nedaří se je výrazně zlepšit.

Tuhle tezi trochu rozvedu a podložil bych ji fakty. Veřejné výdaje na školství se za posledních 10 let téměř zdvojnásobily. A je to i jedna z oblastí, kam i dnes proudí více peněz, i když stát musí šetřit a zamýšlet se nad každou korunou. Rozpočet MŠMT příští rok dosáhne 291 miliard korun, což je o 22 miliard víc než letos a o 51 miliard víc než loni. Učitelům meziročně narostou mzdy o 7 %, čímž splníme jejich zákonný nárok na 130 % průměrné mzdy.

Peníze ale nejsou to jediné, co by se mělo odrážet na rostoucí kvalitě vzdělávání. Dalším zajímavým ukazatelem je počet pedagogů, kterých přibývá rychleji než žáků, a tak máme nyní méně žáků na učitele než řada zemí OECD. Přes všechna tato čísla, tedy více peněz, a tedy vyšší platy, lepší technika a vybavení; více učitelů, a tedy komfortnější podmínky pro jejich práci, se kvalitu českého školství stále nedaří výrazně posunout nahoru.

Je to patrné ve výsledcích mezinárodních srovnávacích testů, kde se stále držíme u zmíněného průměru, což není špatné, ale neodpovídá to ambicím, které bychom jako ČR měli a bohužel se to odráží i jinde. V tom, že v Česku, bohužel, stále máme nedostatek vysokoškolsky vzdělaných lidí. Je to pouhých 27 % v produktivní populaci, což je třetí nejhorší číslo v EU. Ale i v tom, že si u nás lidé málo doplňují vzdělání v průběhu života.

To jsou handicapy, které nám brání uspět v rychle se měnící ekonomice a které řešíme v celém vzdělávacím systému. To, co je třeba udělat, bych rozdělil do dvou oblastí:

1. financování školství a 
2. zaměření a kvalita výuky.

1. Pokud jde o financování, musíme si ujasnit, že to jak do školství investujeme je důležitější, než kolik peněz posíláme. Česko je jednou z mála zemí na světě, která poskytuje bezplatné vzdělávání prakticky na všech úrovních, platí jej tedy z veřejných rozpočtů. A teď jsme podstatě v obdobné situaci jako veřejné zdravotnictví, nebo dosavadní penzijní pojištění. Školství se rozrůstá, lidí přibývá, systém je extrémně složitý, a pokud neprovedeme změny, tak do budoucna na něj nebudeme mít peníze. Těmi změnami jsou v tomto případě kroky, jako je slučování miniaturních škol, kterých je v Česku extrémně moc. Celá čtvrtina škol má méně než 50 žáků, nebo regulace PHmax, která trochu zpomalí nárůst pedagogických míst, abychom měli jen tolik učitelů, kolik dokážeme zaplatit. Naše vláda v říjnu po pečlivých přípravách zahájila reformu financování regionálního školství. Novela školského zákona přináší financování škol podle náročnosti výuky, počítá s přesunem odměňování nepedagogických pracovníků na obce a kraje, na což naváže adekvátní úprava rozpočtového určení daní. Celková reforma financování školství ale potrvá roky. Musíme jít do hloubky a zefektivnit celý systém.

2. Druhou oblastí reforem, kterou jsem zmínil, je obsah, zaměření a kvalita výuky. Zde bych chtěl u každé úrovně systému zmínit kroky, které považuji za klíčové. Na úrovni základního a středního školství je to určitě reforma rámcových vzdělávacích programů. Nové kurikulum má několik souběžných cílů: posílit základní gramotnosti a praktické kompetence, tj. dlouhodobě naše slabé místo, snižovat nerovnosti, což je další opakovaně kritizovaná nevýhoda ČR a také posilovat motivaci a vztah k celoživotnímu vzdělávání.

Nové RVP jsou výsledkem odborných i veřejných konzultací. Proběhlo 12 kulatých stolů, zapojilo se na 9 tisíc pedagogů, odborníků a rodičů, takže to nejsou změny „od stolu“. První dobrovolné testování proběhne už od příštího školního roku. V základních školách nové kurikulum doplníme dalšími kroky. Během tří let například zavedeme slovní hodnocení v prvních a druhých třídách. To má velký význam pro to, jaký vztah děti získají k učení na samotném začátku své cesty za vzděláním.

Základní školství si ale do budoucna bude muset projít i mnohem rozsáhlejšími změnami. Čeká nás debata o délce a struktuře povinné školní docházky. A určitě se v budoucnu neobejdeme bez zavedení plošných srovnávacích testů, abychom mohli měřit výsledky jednotlivých škol a připravovat cílená opatření pro konkrétní regiony. Je nešťastné, že stát taková data dodnes nemá.

Na úrovni středních škol je kromě rámcových vzdělávacích programů zásadní proměna oborové struktury. V České republice dnes můžete studovat téměř tři stovky středoškolských oborů, ale velká část z nich je však zastaralá a není o ně zájem. Proto se MŠMT v souladu s poptávkou uchazečů zbavuje nepotřebných oborů a posilujeme důraz na moderní všeobecné vzdělání. Během několika let by tedy čtvrtina absolventů základních škol měla pokračovat na gymnáziích a další čtvrtina na nově zaváděných lyceích. Ta nabídnou kvalitní všeobecnou přípravu včetně přírodovědných a technických předmětů, a nebudou studenty tlačit k tomu, aby se profilovali příliš brzy. Zřizovatelům rozvazujeme ruce a rušíme stará regulační pravidla, podle nichž museli kvůli novému oboru na gymnáziu či lyceu „obětovat“ jiný obor s maturitou.

Důležité i zavedení digitálních přijímaček. Protože ty neznamenají jen komfort pro uchazeče a rodiče, čili konec papírových formulářů a rychlejší rozhodnutí o přijetí. Zároveň nám zajistí spolehlivá data o tom, o jaké školy a obory je zájem nebo kde je jaká úspěšnost. Je to tedy i investice do kvalitnějšího rozhodování.

Obdobně pokračujeme i na úrovni vysokých škol. I zde měníme strukturu studijních programů tak, abychom konečně mohli nabídnout určitou podobu studia těm, kdo chtějí dělat vědu, a odlišnou těm, kdo mají zájem o praktický, profesně zaměřený program. Na každý pád chceme v zemi více vysokoškoláků, protože víme, že o ně je a bude zájem. Proto motivujeme školy, aby zvyšovaly kapacity v perspektivních studijních programech. Aktuálně například zdravotničtí pracovníci, učitelé, energetici. Stejně tak musejí počítat s nárůstem uchazečů kvůli demografickému vývoji. Jen ten bude znamenat 15% nárůst zájemců v příštích 3 letech a také se zájmem o rekvalifikace.

Zaměřit se také musíme na tzv. krátký studijní cyklus v oborech, kde to dává smysl a jak vím z praxe, některé vysoké školy jsou na to připravené a dělají vše proto, aby se to dařilo. Věc, která určitě stojí za zmínku, je lepší spolupráce škol a firem. Běží program praktického vzdělávání ve firmách, následovat bude duální vzdělávání. Zavádíme koncept polytechnických škol, z nichž budou vycházet lidé připravení obsadit pracovní místa expertů v technologicky vyspělých odvětvích.

I na úrovni vysokých škol se musíme zasadit o kvalitnější data. Výrazně nám pomůže aktuální digitalizace registrů a zavádění společného Informačního systému vzdělávání. Díky datům můžeme u vysokých škol cíleně „objednávat“ kapacity v požadovaných oborech, tedy rychleji a pružněji reagovat na požadavky pracovního trhu.

Dalo by se ještě dlouho pokračovat navazujícími reformami v oblasti podpory vědy nebo reformy transferu vědeckých výsledků do praxe, která přinesla řadu opatření na podporu znalostní ekonomiky, ale tato témata bych případně nechal až do diskuse.

Dámy a pánové, kroky, co jsem tu jmenoval, se dají shrnout do několika společných principů, které uplatňujeme na všech úrovních vzdělávacího systému.

1. Od našich reforem si slibujeme lépe připravené absolventy. Lidi se solidním všeobecným přehledem, kteří se budou chtít dál vzdělávat a budou mít větší šanci na dobře ohodnocenou práci.
2. Abychom toho dosáhli, musíme postupně zjednodušit složitý systém českého veřejného školství a zlepšit jeho fungování, protože jeho největší nevýhody nejsou otázkou peněz, ale nastavení. Jak je důležitější než kolik.
3. Máme-li uspět, musíme mít konečně k dispozici kvalitní data. Srovnávací testování, digitalizace, propojení informačních systémů. To všechno je nutné k tomu, abychom školství mohli řídit tak pružně, jak to vyžaduje dnešní svět.

Toto všechno bohužel trvá. Pomaleji, než bych si přál. Školství je navíc jedna z nejkonzervativnějších oblastí, kde se každá změna, i vlivem minulých chyb, setkává s pochopitelnou skepsí a nedůvěrou. A my pro naše změny musíme nadchnout stovky tisíc aktérů na mnoha úrovních.

Naše reformy však do českého školství přinášejí nejvýraznější strukturální změny za poslední dekády. Inspirujeme se u těch nejúspěšnějších a jdeme správným směrem. Věřím, že vás, kteří na to hledíte s pochybnostmi, nebo nejistotou naše výsledky přesvědčí.

Děkuji ještě jednou za pozvání a těším se na debatu.