České vysoké školství je dlouhodobě podfinancováno. Na vysokoškolské vzdělání dává Česká republika méně než polovinu toho, kolik činí evropský průměr. Za poslední tři roky byla částka snížena z 21 miliard na 18 miliard korun ročně a rozpočet na školství se bude snižovat i nadále.
To je pro školství naprosto likvidační a znamená to zásadní ohrožení kvality vzdělávání v ČR. Má to dopad na vysoké školství jako celek i na jednotlivé školy. Mnohé z nich již dnes velmi obtížně zajišťují výuku, knihy, přístroje, vybavení. Protilidová vláda navíc využívá této situace k tomu, aby opakovaně vytahovala kartu školného.
Skrze školné by mělo být vysoké školství financováno také z kapes studentů a jeho zavedení by tak znamenalo vznik nového sociálního síta. Školné by přitom vysokým školám nijak nepomohlo, protože by s sebou přineslo i další snížení státního financování vysokých škol. Pro koho by však školné znamenalo skutečný přínos, by byly banky a jejich majitelé.
I nižší, třeba jen symbolické školné by bylo nepřijatelným průlomem a i zápisné je přitom nutné považovat za určitou formu školného. U tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví jsme se přesvědčili, jak to funguje: jakmile je poplatek zaveden, jeho následnému zdražování již nic nezabrání.
Pokud by bylo zavedeno školné, snížila by se dostupnost vzdělání pro velkou část populace. Přímé školné by ekonomicky postihlo studenta okamžitě, odložené by jej pak zadlužilo na mnoho let dopředu.
Vzdělání je základním právem člověka, které nesmí být znemožňováno z důvodu jeho ekonomické situace. Přístup ke vzdělání by měl mít každý, a to podle svých schopností, znalostí, zájmu o daný obor a podle potřeb společnosti. Školné ale vždy bude sociálním sítem, které znemožní studium mnohým talentovaným uchazečům z chudších poměrů a další od studia odradí. Už dnes je přitom vysokoškolské studium pro mnohé velmi nákladné. Tedy již dnes není naplňována Všeobecná deklarace lidských práv, která konstatuje, že »každý má právo na vzdělání« a že toto vzdělání »má být stejně přístupné všem podle schopností.«
Zatímco v roce 2004 studium jednoho studenta na veřejné vysoké škole vyšlo rodinu na 3477 Kč měsíčně, dnes je to v průměru 8163 Kč, na soukromé pochopitelně podstatně víc. Z průzkumu ministerstva školství vyplynulo, že 75 % vysokoškoláků během studia pracuje, necelá polovina uvedla, že jejich finanční možnosti však přitom na pokrytí nákladů spojených se studiem nestačí. Je stále běžnější, že studenti prezenčního studia pracují v rozsahu, který odpovídá nebo se blíží plnému pracovnímu poměru. Tedy nikoliv jen ve volném čase, ale v době výuky, což určitě neprospívá jejich studiu.
Peněz na vysokoškolské vzdělávání, a nejen na něj, by přitom v naší zemi bylo víc než dost. Stačilo by zavést skutečně progresivní daně, odmítnout mnohamiliardový dar církvím, ukončit účast Armády ČR na zahraničních okupacích, přestat s tolerováním korupce, ohromných daňových úniků a vyvádění financí do zahraničí. To všechno by mohly být zdroje, z nichž by se dalo financovat nejenom vysoké školství.
Zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že v případě zavedení školného dochází k dalšímu omezování financí ze státního rozpočtu. Ale nejen to. Jako příklad lze uvést, s masovými demonstracemi studentů konfrontované, školné v Británii. Nárůst školného tam poznamenal fungování celého systému financování vysokých škol tak, že se nakonec stává nákladnějším. Nepotvrdilo se ani tvrzení, že příliv peněz od studentů povede ke zkvalitnění vzdělávání, peníze jdou totiž jinam - např. na různé servisní služby, včetně reklamy. Na druhou stranu tamní univerzity kvůli nedostatku peněz postupně zavírají celá pracoviště a školy se orientují hlavně na obory, které jim co nejlevněji a nejrychleji přinesou peníze. Kromě toho se projevuje tendence snižovat příliv státních peněz a dál zvyšovat školné. Neuspěl tam ani systém zadlužování studentů formou půjček na školné. Případ školného v Británii by pro nás měl být varováním a odstrašujícím příkladem. Studentské boje a rozvoj studentského hnutí nejen v Británii, ale i ve Francii, Německu nebo Rakousku by pak naopak měly být inspirací všem těm, kteří se školným v jakékoliv podobě nesouhlasí. Svědčí totiž o tom, že je možné se školnému a obdobným protilidovým opatřením postavit.
Školné neznamená řešení problémů českého vysokého školství, ale naopak jejich prohloubení. Odmítáme tedy školné přímé i skryté, stejně jako odložené školné, absolventskou daň nebo školné pod zástěrkou zápisného. Jsme přesvědčeni, že vzdělání musí být právem, nikoliv byznysem!
Milan KRAJČA
(předneseno na zasedání Petičního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 20. listopadu 2012)
