Slavný německý dramatik Berthold Brecht kdysi řekl: "Jsou lidé, kteří bojují jeden den, a jsou dobří, jsou jiní, kteří bojují jeden rok, a jsou lepší, jsou jiní, kteří bojují mnoho let, ti jsou velmi dobří, ale jsou takoví, kteří bojují celý svůj život - ti jsou nenahraditelní." Prezident Bolívarovské republiky Venezuela Hugo Rafael Chávez Friás patřil jistě k těm posledně jmenovaným.
Budoucí venezuelský prezident přichází na svět 28. července 1957 ve venezuelském státě Barinas jako druhé ze sedmi dětí chudých vesnických učitelů. Své dětství později popisoval jako "chudé, ale krásné", při kterém poznal "pokoření, chudobu, bolest, hlad a další křivdy tohoto světa."
Jednou z nemála možností pro chlapce z chudých poměrů je vojenská kariéra. Sedmnáctiletý letý Hugo Chávez se na ní dává coby kadet Akademie vojenských umění v Caracasu. Pobyt na akademii má pro jeho život zásadní význam, o kterém sám později konstatoval: "Myslím, že v okamžiku, kdy jsem opouštěl vojenskou akademii jsem byl již orientován na revoluční hnutí. Hugo Chávez, který tam předtím vstoupil byl kluk z hor, llanero. O čtyři roky později z ní však odcházel podporučík, který již kráčel revoluční cestou."
Na akademii se totiž Chávez seznamuje nejen s armádním drilem či otázkami vojenské strategie a taktiky, ale systematický studuje také společenské vědy. Poprvé se zabývá životem a dílem velkého bojovníka za nezávislost Latinské Ameriky Simona Bolívara, ke kterému se po zbytek života nepřestane hlásit. Se zájmem čte ale i s práce dalšího latinoamerického revolucionáře Ernesta Che Guevary a posléze i nejznámější díla zakladatelů mezinárodního komunistického hnutí Karla Marxe a Vladimíra Iljiče Lenina.
Hned po studiích začíná okolo sebe organizovat skupinu vlastenecky a pokrokově smýšlejících vojáků, kteří jsou podobně jako on přesvědčeni zkorumpované a proimperialistické vlády. Ze skupiny se následně stane tajná vojenská organizace, později známá jako Bolívarovské revoluční hnutí - 200. Chvíle tohoto hnutí nadejde na začátku 90. let.
V roce 1989 je Venezuela místem ohromných lidových protidrahotních protestů. Reakcí vlády jsou brutální masakry, které přínášejí smrt stovkám až tisícům lidí. I jako odpověď na pokračující represe připravuje Chávezovo hnutí ozbrojené vystoupení s cílem svrhnout vládu teroru. K povstání dochází 4. února 1992, ale přes počáteční úspěchy končí nezdarem.
Ve svém následném kapitulačním prohlášení Chávez nejen, že bere veškerou zodpovědnost na sebe, ale porážku označuje za pouze dočasnou. Prohlásil tehdy slavná a jak se ukázalo i prozřetelná slova: "Soudruzi, bohužel jsme námi stanovených cílů nedokázali - prozatím - dosáhnout. Vedli jste si dobře, ale nyní je čas zhodnocení. V budoucnu však vyvstanou nové možnosti a naše země určitě nastoupí cestu k lepší budoucnosti."
Chávez je uvězněn, ale ani ve vězení neustává v usilovné politické práci. Když je i na základě mohutné lidové solidarity amnestován, jeho první cesta vede na socialistickou Kubu, kde se poprvé setkává s vůdcem kubánské revoluce Fidelem Castrem, kterého sám nazývá otcem všech latinoamerických revolucionářů a s nímž ho do konce života budou spojovat ty nejvřelejší soudružské vazby.
Chávez následně činí zásadní rozhodnutí a vstupuje do volebního zápasu o úřad prezidenta venezuelské republiky. První silou, která se za jeho kandidaturu staví je tehdy i dnes nejstarší venezuelská politická strana - Komunistická strana Venezuely. Společně s dalšími stranami jako Hnutí V. republiky nebo Vlast pro všechny se tak venezuelští komunisté stávají pevnou součástí lidového hnutí okolo Huga Cháveze. Toto hnutí v přímých prezidentských volbách roku 1998 triumfuje, Chávez je zvolen venezuelským prezidentem, v roce 1999 se ujímá úřadu.
Ve Venezuele začíná nová éra, která dostane název Bolívarovská revoluce. Jejím symbolem se stává nová ústava, která vedle změny názvu státu na Bolívarovskou republiku Venezuela, zákazu privatizace nerostného bohatství, zajištění znárodnění strategického průmyslu, pozemkové reformy nebo zavedení odvolatelnosti prezidenta na základě referenda, znamená i nebývalou demokratizaci země, rozvoj místních lidových samospráv a zásadní rozšíření politických a sociálních práv většiny jejich obyvatel.
Chávez se se vší vervou pouští do boje s všudypřítomnou bídou. Zahajuje jednu bolívarovskou sociální misi za druhou. Jejich cílem je vymícení analfabetismu, zpřístupnění základního, středoškolského i univerzitního vzdělání a zdravotní péče, řešení bytové otázky...
Poprvé v historii netečou zisky z nesmírného nerostné bohatství Venezuely, která je jedním z největších světových producentů ropy, do kapes hrstky místních ani yankeeských boháčů, ale jsou dány do služeb venezuelského lidu.
Takováto politika se ovšem okamžitě setkává s reakcí. Proti prezidentu Chávezovi je zahájena mohutná mediální válka skrze soukromé televizní stanice a další sdělovací prostředky. Venezuelský ropný průmysl je cíleně destabilizován. Vše směřuje ke klíčovému střetu.
Za plné podpory Washingtonu dochází ve Venezuele 11. dubna 2002 k pokusu o protivládní puč. Prezident Chávez je zajat pučisty, vládní představitelé jsou protiprávně zatčeni, dochází k protirevolučnímu teroru. Odpovědí je mohutná lidová mobilizace, masové demonstrace v ulicích, znovudobytí vládních budov a konečně 14. dubna osvobození prezidenta Cháveze. Pučisté jsou poraženi a s nimi i jejich patroni ze severu. Revoluce překonavá doposud nejtěžší zkoušku a může se dále rozvíjet.
Chávez následně poprvé začíná hovořit o socialismu jako o programu Bolívarovské revoluce. Jak sám prohlásil, došel k přesvědčení, že "cesta k novému, lepšímu a možnému světu není kapitalismus, ale socialismus." Chávez dále uvádí: "Každý den jsem se více a více přesvědčen, a nemám o tom žádné pochyby, že je pravda to, cořeklá už řada intelektuálu, že je třeba překonat kapitalismus. Ale kapitalismus nemůže být překonán prostřednictvím samotného kapitalismu, musí to být provedeno prostřednictvím socialismu, systému založeném na rovnosti a spravedlnosti." Socialismus je cílem i Chávezovi nové strany - Jednotné socialistické strany Venezuely.
Prezident Chávez také stále intenzivněji staví proti hlavnímu protivníkovi revolučních změn - imperialismu Spojených států amerických. "Imperialismus je největší hrozbou pro planetu Zemi, jaká v současnosti existuje," konstatuje Chávez a bojuje proti němu ve Venezuele, v Organizaci spojených národů i na četných zahraničních cestách. Plně například podporuje libyjský lid čelící brutální zločinné agresi i lid Sýrie v boji proti imperialistické intervenci a stojí i za iránským lidem, kterému je permanentně vyhrožováno vojenským napadením.
Těžiště jeho zahraniční politiky je však na jihoamerickém kontinentu. Právem se stává zosobněním obrovských změn, kterými tento světadíl v posledních letech prochází. I díky zásadnímu přispění prezidenta Cháveze to již není jen socialistická Kuba kdo v Latinské Americe třímá prapor odporu proti imperialismu ze severu. Vedle Chávezovy Bolívarovské revoluce ve Venezuele přináší změnu i prezidentství vůdce Hnutí k socialismu Evo Moralese v Bolivii, návrat sandinistů v čele s prezidentem Danielem Ortegou k moci v Nikaragui, zahájení Občanské revoluce prezidenta Rafaelem Correi v Ekvádoru. Antiimperialistické síly se dostávají k moci i v řadě dalších zemí Latinské Ameriky, jako jsou Brazílie, Argentina či Peru.
Prezident Chávez je v centru procesů měnících Latinskou Ameriku. Spoluzakládá Bolívarovský svaz pro národy naší Ameriky, Společenství latinskoamerických a karibských států...
Uprostřed práce však prezidenta Cháveze zastihuje krutá nemoc. Dlouho a statečně s ní bojuje. Tento svůj boj ale, k žalu nejen venezuelského lidu, 5. března tohoto roku v Caracasu prohrává.
Hugo Chávez zasvětil život své vlasti a jejímu lidu. Byl čestným a odvážným revolucionářem, který stál vždy na straně vykořisťovaných a utlačovaných. Jeho život, naplněný zápasem za lepší svět je příkladem pro všechny stoupence pokroku, míru a socialismu. Čest jeho památce! Boj pokračuje!
Milan KRAJČA
(předneseno na shromáždění na počest zesnulého prezidenta Bolívarovské republiky Venezuela Huga Cháveze v Praze dne 2. dubna 2013)
