To je otázka dávno zodpovězená a vyřešená. I veřejný ochránce práv byl nucen se touto problematikou zabývat v souvislosti s přešetřováním stížností porodních asistentek v uplynulých třech letech a v jednom ze svých vyjádření konstatoval, že existují ženy, které „z různých důvodů (snaha o maximální pohodlí, předchozí negativní zkušenosti, osobní přesvědčení, náboženské vyznání, atp.“…. „zpravidla chtějí rodit přímo doma (v bytě), avšak výjimkou nejsou ani atypická místa, ke kterým mají tyto osoby většinou citová vztah (les, louka)…takový porod sám o sobě nezákonný není…“ .

 Nikdo patrně nezpochybňuje právo ženy rodit tam, kde se sama rozhodne. Problém a nedořešenou otázkou však zůstává, v jaké míře má být toto svobodné rozhodnutí společností zajištěným nezbytných zdravotních služeb garantováno. A zde, domnívám se, se problematika domácích porodů dostává do stejné situace, jako problematika fenoménů, kterým jsme si navykli říkat „lidská práva“. Zdá se, že nedostatečně odlišujeme to, co je skutečné právo, tedy norma, jejíž platnost může vynutit stát svojí mocí, a co je jen jistě respektuhodné, ale přeci jen soukromé rozhodnutí realizovat odlišnost, kterou naplňuji svůj život, aniž bych tím zasahoval jiné. Problém lidských práv v moderní době je mimo jiné také v tom, že mnozí nehodlají tyto dvě kategorie odlišovat a trvají na tom, že vše, čím se rozhodli ozvláštnit svůj život, každá odlišnost od běžnosti je jejich právem, tedy vynutitelnou normou.

Právní vědomí většinové společnosti je tak komplikováno množstvím realií, které by patrně každý byl ochoten respektovat jako součást odlišného způsobu života konkrétního člověka, ale s jistými rozpaky přijímá tvrzení, že jde o právo, které společnost musí vynutit na ostatních. Situace je pak ještě komplikována politikou, kdy část levice sice tak nějak úplně přesně neví, co poradit rodině se zhoršující se životní úrovní a vůbec s klesající úrovní života (nebo jak to nedávno lépe vyjádřil V. Bělohradský: „… levice dnes vyjadřuje naprostý nedostatek intelektuální odvahy vystoupit proti tyranii neoklasických ekonomů…“), ale o to intenzivněji se její rádoby modernější část etabluje ve formulaci nejrůznějších práv a stále intenzivněji vystupuje proti tyranii těch, kteří se např. stále ještě zpozdile domnívají, že dítě má mít maminku a tatínka.

Každé nově nabyté právo se totiž prohlubuje a dále košatí. Pamatuji si dobře na debaty v poslaneckém klubu ČSSD v době, kdy se přijímal zákon o registrovaném partnerství. Těm, kteří nehodlali tento zákon podpořit (autor těchto řádků k nim rozhodně nepatřil), byli do poslední chvíle přesvědčování, že jde pouze o pochopitelné zajištění práv těch, kteří (proč ne?) chtějí žít spolu s tím, že o narušení tradiční rodiny nemůže být řeči. A dnes? Jsme svědky ne pouhého zajištění práv, ale okázalé dehonestace těch, kteří si stále myslí, že svatbou se potvrzuje svazek, který má a vždy zpravidla měl něco společného s plozením a výchovou dětí. A lze zde očekávat pozoruhodný vývoj, neboť argumenty pro adorované soužití dvou mužů (když už o ty děti nejde) jsou tytéž, jako argumenty pro soužití tří mužů a jedné ženy – kombinací bezpočet.

A domácí porody? Přece dnes vůbec nejde o samozřejmé právo ženy rodit doma, ale zřetelně jde o společností garantovaný rozsah práva na zajištění nezbytné lékařské péče. Ale má-li žena právo rodit kdekoliv, dnes doma, ale zítra třeba z náboženských důvodů na určeném palouku – bezpochyby to dříve či později někoho napadne - vznikne požadavek na zajištění patrně vrtulníkové záchranné zdravotní letky k zajištění jistoty „… že nablízku je prostředí poskytující nejvyšší možnou garanci záchrany fyzického zdraví pro případ nečekaných problémů“, jak to pro domácí porody požaduje v článku „Nový pohled na svět“ poradkyně pro oblast rodičovství E. Labusová (LN 30. Srpna 2013). Ani poslední nález Ústavního soudu, který E. Labusová zcela nepřípadně přirovnává k historickému projevu M.L.Kinga, se primárně nezabýval právem na domácí porody, ale právem na spravedlivý proces, což je něco zcela jiného. A již vůbec nechci tuto debatu zatěžovat úvahami, že by i jiní, nejen rodičky, mohli formulovat své právo na lékařský zákrok pro „záchranu fyzického zdraví" a „s ohledem na maximální pohodlí a předchozí negativní zkušenosti“ v domácím příjemném prostředí. Proč ne?

A mohli bychom tak hovořit o celém katalogu „práv“ plynoucích např. z náboženského vyznání od práva na rituální porážení zvířat, až po právo na ochranu cti žen a dívek, o právu na informace, o právu na bydlení, o právu na neobtěžování hlukem (i na rušné městské ulici), o právu na soukromí (pod bezpečnostními kamerami na každém rohu), atd. atd.

Jestliže dnes někteří právníci (např. ustavní soudce L. David) hovoří o tom, že lidská práva jsou „za zenitem“, nemají bezpochyby na mysli, že by lidských práv ubylo, že by lidé již neměli bojovat o svá skutečná práva. Ale jde spíš o to, že vzrůstající množství všelijakých „práv“ vede k nepřehledné diverzitě společnosti, ale také k obecnému a nebezpečnému pocitu nerovnosti, k pocitu, ať již oprávněnému či nikoliv, že někteří mají více práv, než jiní. Pro příklady jistě nemusíme chodit daleko.

Lidská práva se tak dostávají z ideologických výšin na občanskou úroveň. Lidé jako občané, členové společnosti s nemalými sociálními problémy, nepřipustí existenci jakýchkoliv práv bez povinností, bez principu odpovědnosti, bez přihlédnutí k reálnému povědomí o tom, co je a co není spravedlivé. Se všemi z toho plynoucími důsledky…..