A je dnes rodina tím, co si pod slovem rodina představujeme? Neklademe si tak pouze naivní otázky v prostředí, ve kterém už o rodinu ani nejde, ve kterém je obsah slova rodina lidem víceméně vzdálený, ve kterém už stát se všemi svými pravomocemi i „výhodami“ rodinu rozvrátil – a tedy porazil?
Z posledních dnů tu máme jistý – testovací – problém. Uskupení, která hodlají sestavit vládu, se u svých vyjednávacích stolů tohoto vážného tématu dílčím způsobem dotkla. Asi se ani nijak nepřely. Jejich postoj byl nepřekvapivě podobný: od výchovy je tu stát!
Zkusme si tak my sami odpovědět na následující – politiky nastolenou - otázku: mají děti v předškolním věku navštěvovat povinně mateřskou školu? Ano či ne? A pokud ano, co je silnější než rodina? Ne? Proč?
Zákonný nárok
Lidovci to hned od začátku vyhrotili po svém. Prohlásili, že každé dítě od tří let věku by mělo mít zákonem garantovaný nárok na své místo v mateřské škole.
To je, zejména u lidovců, poněkud překvapující rozhodnost. Jeden by snad čekal, že právě oni nejprve promluví silně o právu dítěte na klidnou rodinu, na výchovu v harmonickém kruhu muže a ženy. Že z lidoveckých úst nejprve uslyšíme promyšlené návrhy podporující co nejintenzivnější výchovu uvnitř rodiny současně s voláním po posílení role matky a odpovědnosti otce.
A oni rovnou volají po vzniku zákona. Zákona, který bude dětem garantovat státní výchovu v prostředí mimo rodinu.
Předškolní rok – povinný pro všechny
Zatímco výše popsaný „nárok“ považuji za sporný, řekl bych snad i nepřijatelný a obtížně pro jeho obranu hledám podpůrné argumenty, nutno přiznat, že požadavek na zavedení povinné předškolní docházky v posledním roce před nástupem do základní školy, je myšlenkou podstatně složitější a jemnější. Problémem s pochopitelnými přednostmi i viditelnými nedostatky.
Tváří se jako možná odpověď na to, že ne všechny děti přicházejí ze svých rodin do první třídy vybaveny náležitými dovednostmi a pro výchovu nezbytnými návyky.
Dítě nemusí, snad dokonce ani nemá, do školy přicházet a rovnou umět číst. Touto znalostí jej škola pro budoucí život vybaví. Od toho je škola školou. Ale mělo by přijít s automatickými hygienickými návyky, se schopností respektovat autoritu učitele, s vědomím povinnosti k disciplíně (což jistě neznamená, že na tom všem není třeba po celá další školní léta trpělivě a po krůčcích pracovat).
Nejsem zastáncem povinné docházky dítěte do mateřské školy v posledním předškolním roce, ale chápu: vycházet z ideální představy, že každá rodina je schopna vybavit své dítě nezbytnými návyky a dovednostmi, je asi nereálné. Nejméně proto, že ono už těch normálních, ucelených, fungujících rodin až zase tak moc není.
Přesto. Škola zmůže leccos. Ale zmůže to, co má vykonat rodina? A pokud rodina ve výchově selhala či byla nedůsledná, bude vůbec ochotna se školou spolupracovat?
Dítě si nevybírá prostředí, do kterého se rodí. Vzdělání má a musí dítěti nabídnout příležitost „prostoupit“ výš. Opustit sociální vrstvu, do které se narodilo, a prostřednictvím vlastní píle a znalostí dobýt postavení lepšího. Společnost se nevyvíjí cílenou ochranou kastovního uspořádání, sílí pouze tím, že pečuje o prostor svobody, ve kterém má každý svou šanci. Ve kterém svírá vlastní osud ve vlastních rukou.
Pokud tedy otázka, zda stát nebo rodina, pak jsem vždy na straně rodiny. I s vědomím, že stát se svými pečovatelskými chapadly natolik zbobtnal, že pojem rodina už zní jaksi nemístně a staromódně.
PaedDr. Ivo Strejček
poslanec EP
