Slogan „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“, charakterizoval polistopadový postoj české veřejnosti, který se v ní doposud udržel.
Tento odpor vůči politickým stranám měl základ v předlistopadové vedoucí úloze KSČ, jejíž nomenklaturní kádry obsazovali všechny významné posty ve státní a veřejné správě. Odkládané přijetí zákona o státních úřednících a poté dlouhodobé odložení jeho účinnosti umožnilo v řadě případů hrát s podobnými stranickými kartami opět.
Ústava České republiky definuje v článku 5 český politický systém, jako systém, který je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Jak je zřejmé, ústava vůbec nehovoří o „nepolitických“ hnutích, které jsou v současné době tak oblíbené. Historie OF však ukazuje, že jakékoliv hnutí má svůj historický vývoj a ať chce či nechce dojde prakticky vždy k jeho štěpení, většinou na nové politické strany.
Má to svou logiku, protože politické strany tvoří svoji organizační strukturu s členskou základnou a svůj volební program mají založený na představách a vizích o fungování a rozvoji společnosti. Naproti tomu hnutí vzniká povětšinou jako protestní a jeho organizační struktura či program vznikají ad hoc a bez ohledu na nějaké ideologické myšlenkové proudy. Představitelé těchto hnutí opět oprašují nepolitickou politiku, prohlašují se za nepolitiky, odborníky, přitom konají a jednávají přesně tak, jak to činí již zavedené politické strany.
Představa, že tato nepolitická politika plodí nepolitické odborníky je lichá. Již proto, že pokud jakýkoliv odborník na danou problematiku svolí ke vstupu do vlády či na „politické“ posty, pak se automaticky stává politikem. Rozdíl je jen v tom, že politické strany si v rámci své stranické struktury dlouhodobě tyto odborníky vytvářejí či je mají ve svém odborném portfoliu. Naproti tomu hnutí tyto odborníky lobuje, bez ohledu na jejich programovou kontinuitu a loajalitu. Přitom kdo jiní než ministři – politici mohou realizovat program, který dostal od voličů důvěru a který má ta která politická strana realizovat v praxi.
Nepolitická politika je klišé, které se snaží ošálit širokou veřejnost a zneužívá k tomu aktuálních nálad ve společnosti. Nicméně občan rozhoduje koho si zvolí za své zástupce. Tady je jeho nezastupitelná úloha a spoluodpovědnost za vývoj země. Vždyť tak jako mezi jednotlivými obory lidské činnosti se nacházejí poctiví a nepoctiví, slušní či méně slušní, odborně a morálně zralí či méně zralí, tak také uvnitř politických stran i hnutí existují stejní lidé. Pouze výběr těchto „politických“ odborníků je omezen strukturou strany či programově limitujícím výběrem. Ale to neprokazuje, že „nepolitičtí“ odborníci jsou lepší.
