A zřejmě, aby dodal svému článku tu správnou šťávu, ještě druhou stranu téhož vydání pod mezititulkem: „ 4 roky, 4 měsíce a 13 dní od odhalení: Dalík míří k soudu“, vyšperkoval vzpomínkou na svou vskutku geniální předvídavost. Kdybychom nevěděli, o co jde, uvádím, že tento časový interval více než čtyř let uplynul od zveřejnění série článků v MFD na toto téma v únoru 2010.
Upřímně, být na místě pana redaktora, tak raději o článcích z února 2010 mlčím jako ryba. Tyto články rozpoutané reportážemi podivného investigativního novináře Janka Kroupy, tehdy ve službách MFD, vycházely z pracovní hypotézy, že lumpem v kauze Pandury je – no jak jinak tři měsíce před volbami – Jiří Paroubek, tehdejší předseda sociální demokracie.
A tak komando MFD pod vedením téhož T. Syrovátky kroužilo v těch dnech (únor 2010) kolem Lidového domu a číhalo na každý můj pohyb. Zažil jsem dokonce jednu velice absurdní situaci, když několikačlenné komando včetně kameramana jaksi spontánně vtrhlo do restaurace, kde jsem právě u oběda hovořil se dvěma čelnými manažery jedné z největších světových bank, Deutsche Bank, a natáčelo naostro záběry na kameru. Bankéři byli opravdu nadšeni, byli jsme právě u dezertu. Myslím, že pak poděkovali Düsseldorfu u tehdejšího majitele MFD, jenž byl klientem Deutsche Bank.
Jen jsem vylezl z restaurace, už mě investigativní pan Syrovátka zavalil otázkami typu: „Vsdéte sé, nýc se fám nésztane.“ Pokud bych jakkoli reagoval, bylo by to špatně. Bylo by to vlastně přiznání, a nevěděl jsem, k čemu. Nejhorší by ovšem bylo poslat komando pod vedené T. Syrovátkou někam. To bylo přesně to, na co ti hoši a děvčata čekali. To by přímo zajuchali radostí a psali by druhý den na titulní straně MFD o mém nervózním zapírání a také o hrubiánství a vulgaritě.
Naštěstí v téhle válce nervů udělala tentokrát chybu MFD. Tehdejší zástupce šéfredaktora si po čtyřech letech „vzpomněl“, že když za mnou přicházel brzy ráno 13 května 2006 dělat do Kramářovy vily rozhovor, vyšli z mé pracovny lobbisté Steyru. Po této zdrcující informaci zavládla v Lidovém domě pohřební nálada. Zejména J. Tvrdík a J. Birke málem omdleli. Vypadalo to, že MFD utkala nitky svých „vyšetřování“ tak perfektně, že nezbývá, nežli se střelit do hlavy.
Požádal jsem svůj sekretariát, aby v archivu vyhledal, jaký jsem měl ten den opravdu program. A zjistil jsem potěšující okolnost, že již od předchozího dne jsem se účastnil konference EU – Latinská Amerika ve … Vídni. Protože to byla konference za účasti premiérů a hlav států, musel jsem tam být fyzicky přítomen. Navečer, kdy vyvrcholilo „vyšetřování“ MFD v únoru 2010, jsem byl panem redaktorem Železným pozván do, jak jinak, zcela nezávislé ČT, aby mě spolu s jiným zástupcem šéfredaktora MFD J. Kubíkem (pánové Železný a Kubík si tykají) dorazili.
Poslal jsem tehdy za sebe J. Tvrdíka. Ten pánům sdělil, pro ně poněkud nečekaně, že jsem nemohl být současně ve Vídni a v Kramářově vile. Redaktor Železný, jen jaksi ze zoufalství, namítl, že z Vídně do Prahy je to, co by kamenem dohodil…
A mé rozpracovávání ze strany MFD skončilo. A to tak, že nadobro. Nechci se MFD ani T. Syrovátkovi vysmívat, že v únoru 2010 trefili kozla, ani proto, že o ten, o kom tehdy jako o pachateli neuvažovali (M. Dalík), stojí dnes před soudem.
Chtělo by to ale alespoň drobnou, droboučkou omluvu ze strany MFD. Je toho MFD ve vlastnictví A. Babiše schopná?
Jiří Paroubek
