Armádní vysílání Zdeňka Svěráka. Zbořil přidává jadrné přísloví

Pane doktore, 17. listopad máme za sebou. Nicméně jakýsi jeho závan proběhl v rámci pořadu StarDance, kde Zdeněk Svěrák coby zástupce nadačního fondu Paraple označil nadcházející volby za „katastrofu“. Je to šťastné vyjádření?

Myslím si, že je to trochu upravená citace, protože pan Svěrák má bohaté zkušenosti s politickým režimem před rokem 1989 a ví jako jeden z těch, kteří začínali okolo armádního vysílání Polní pošta ještě před rokem 1968, jak se pohybovat mezi dvojsmysly, které mohou být nebezpečné.

Když se dalo obcházet s Vinárnou u Pavouka starou HSTD a později její potomky (známe to z normalizačního filmu Nejistá sezóna), proč by se to nedalo zvládnout ve vztahu k Foltýnovu Stratkomu.

Anebo dokonce dodat nějaké podprahové sdělení nevinnému veřejnému mínění, o kterém víme, že nejen není většinou veřejné, a dokonce ani míněním. Svěrákovy středoškolské žerty jsou oblíbené, ale dost často neúčinné. Jeho vystoupení společně s Věrou Čáslavskou a prezidentkou ČAV Illnerovou ve prospěch prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga a po letech se stejně neúčinnou akcí ve společnosti Daniely Drábové na podporu jiného akademika, Drahoše, vypadají trochu nesměle, ale jejich echo v české politice bylo přece jen možné trochu zaslechnout.

Ta dnes dočasně, byť často citovaná Svěrákova věta je ale přece jen pozoruhodná. Její autor to říká tak, že nevíme, co tou katastrofou bude. Zda volební vítězství ANO 2011 symbolizované jeho nezastupitelným předsedou Andrejem Babišem, nebo vítězství unavené ODS s Petrem Fialou a jeho přáteli z Řeporyjí, anebo dokonce resuscitovaná pětikoalice včetně urputných Pirátů, kteří zase na někoho budou chtít být připuštěni?

Zdá se mi, že k Svěrákovým slovům by se dala připojit ještě vypůjčená od Karla Poláčka: Já neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde.

K tomu 17. listopadu se ale ještě vrátím. „Hlavní město je v každé zemi přirozeně magnetem pro chytřejší, aktivnější a samostatnější lidi z celého území. Národní třída 17. listopadu není obrazem Česka. Je to jen jeho lepší tvář, kterou ovšem nenávidí značná část mimopražských obyvatel se stejnou vášní, jako nenáviděla zlá královna Sněhurku,“ napsal Alexandr Mitrofanov, komentátor Práva. Co vy na to?

Nejsem si jistý, zda se pan Mitrofanov nemýlí. Viděl jsem mezi těmi svíčkonosy spíše ty, kteří chtěli uctít památku Martina Šmída alias Zifčáka, anebo ty, kterým jméno Zifčák nebo Šmíd nic neříkají. Nevím, jak se mu podařilo kvantifikovat tu svou značnou část, ale já znám jednu restauraci v Sušici na Šumavě, kde sedávají naopak ty lepší tváře podobné těm, o kterých pan Mitrofanov sní.

Je ale také pravda, že hned v sousední restauraci sedí ti, kteří nenávidí královny i Sněhurky. Jak se jich ale dopočítat, když ty naše volby jsou tak podezřelé z nepravostí doma i v cizině? Až musí dokonce i náš pan prezident cestovat do Austrálie a na Nový Zéland, aby se ujistil, že tam tu jeho partu hic mají rádi.

Neustále slyšíme, že na Slovensku je ohrožena demokracie, protože ten a ten moderátor musel odejít z televize, ministryně kultury řekla to a to a ten a ten vládní politik není stíhaný. Zneužívá se termín „ohrožení demokracie“?

Nedávno vystoupil v pořadu paní Jílkové Máte slovo Čechoameričan, který žije třicet sedm let ve Spojených státech. Překvapil všechny, když je upozornil, že Spojené státy nejsou demokracie, ale republika. To jest, že Spojené státy jsou obec, která vzniká a trvá za účelem nějakého dobra. Jako nástroje k dosažení takového cíle používá různé typy vlád jako např. aristokracii, monarchii a také demokracii, která je přímá nebo nepřímá, ale je vystavena nebezpečí, že se může stát tyranií. Proto má svůj význam studovat nástroje a mechanismy, kterými je možné vládu lidu, s lidem a pro lid, jak doporučoval Abraham Lincoln, uskutečňovat. Že to není snadné, víme i z našeho prostředí, kde jeden jeho státník dokonce vyzýval k revoluci – ale k revoluci hlav a srdcí.

Snad by si někteří naši politici mohli doplnit své poznání české a česko-slovenské politiky a všimnout si materiálů Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). Ještě dnes by se z nich dalo opisovat a všímat si toho, kolik pozoruhodných lidí za tento program položilo své životy. Dnes se sice zdá, že toho už nebude třeba, ale kdoví!

U nás v České televizi běží již skoro třicet let pořad AZ-kvíz. Nyní měl soutěžící odpovědět na to, co je to „dezolát“. A správná odpověď podle produkce pořadu je: „Tímto neologismem se označuje frustrovaný člověk, který odmítá společenské autority a přiklání se ke konspiračním teoriím a politickému extremismu.“ Je to správný výklad?

Ta definice z AZ-kvízu není dost přesná. Ale mimo jiné i proto, že sdělení v ČT chtějí být stručná, srozumitelná a apelativní. Proto lze očekávat, že obsahují exprese, citoslovce a jejich hodnota spočívá v naléhavosti a potřebě někoho dehonestovat. Přeložme si všechna tato vámi citovaná slova do češtiny a zjistíme, že jde o ztroskotance, obvykle žijící na okraji společnosti atd. Záleží, ze kterého jazyka si toto slovo vypůjčíme, a pak můžeme posouvat významy téměř libovolně.

Jestliže jsme rozhodnuti používat tato slova k snižování úcty lidského jedince, je to sice odsouzeníhodné, ale nikoliv výjimečně. Víme přece, že na Slovensku jsou Čehúni, v Čechách Čobolové a tato slova neváhají používat ani vzdělanci, poslanci a na veřejnosti vystupující mluvčí. Asi jsme zapomněli, čemu se říkalo a mělo by se říkat vulgárnost, vulgarita, což jsou slova, která nabyla hanlivosti zkomolením z latiny.

Také konspirační neboli spiklenecké teorie jsou těžko použitelné jako nadávka, když je Jan Schneider postaví do pozice z konspirační praxí, nebo když se panu premiérovi tak oblíbený politický extremismus pokouší někdo vysvětlit, co to je politický centrismus.

Můžeme sice tvrdit, že jde o slova ubližující češtině a F. L. Věkově odkazu, ale už dávno nežijeme ve věku básníků, dnes většinou vysmívaných, ale všech těch stranických spekter, predikcí a nicméněnistů… A nedej bůh, aby se nějaký středoškolák nebo středoškolačka vrátili z brigády v anglicky mluvících zemích. To si pak člověk myslí, že setkávání se s brusiči češtiny je marné, marné, marné.

Kdo je vlastně asi ta „společenská autorita“? Je to pan Svěrák, či kdo?

Je pravda, že v českých dějinách mělo divadlo téměř nezastupitelnou roli. Ale ani velká popularita Zdeňka Svěráka z něho nedělá společenskou autoritu, zvláště když má jeho pověst vadu na kráse. Autorita není jen moc a vážnost, ale i úcta a jejich uznání. Je ale zajímavé, jak se rodí, roste a zaniká, i když jí dotčená osobnost nebo neosobnost o tom nic neví. Někomu stačí svaly, někomu vada řeči, někdo je něčím výjimečný.

Dobrý příkladem jsou sportovci, kterým se dostává zbožnění, aby byli vzápětí svrženi nepaměti do propasti. Lidé, kterým se dostává zejména mediální pozornosti, jako třeba vámi vzpomínanému Zdeňku Svěrákovi, to mají mimořádně obtížné. Jedno staré anglické přísloví říká – nelez vysoko na strom, bude ti vidět na prdel. Není to sice jazykově a aristokraticky vyšperkované, ale přesné. Těmi, kteří s tím měli nebo mají své zkušenosti, jsou dějiny všech světových kultur a civilizací přeplněny.

Rusové poslali na Ukrajinu balistickou střelu. V zásadě bez hlavice, zdá se. Jako takové varování ve smyslu „podívejte, co můžeme“. Zdá se, že Západ tím příliš nevzrušili. Máme vlastně brát vážně ruská prohlášení, že už jsme přímým účastníkem konfliktu na Ukrajině?

Nejsem si celou touto záležitostí jistý. Jak ji číst a jak jí rozumět. Právě někde proběhla zpráva, že reprezentanti Francie a Velké Británie jednali nebo jednají, jak na tuto věc reagovat z hlediska vojenských strategií. Nepředpokládám také, že ve světě je tolik znalců jako u nás doma na všech možných seznamech a novinkách. Blbost česká je nekonečnější než kdekoliv jinde na světě. Ještě před několika týdny jsme si mezi sebou psali o tom, jak ruští vojáci vykrádají čipy z ledniček na ukrajinských skládkách a jak v KLDR už několik desetiletí Korejci umírají hlady. Najednou ty rakety, o kterých jsme si vyprávěli, že jsou určeny jen pro přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, mohou létat po světě rychlostí jedenáct machů. A Korejců je na hranicích Ruska a Ukrajiny nejdříve tisíc, potom dva tisíce, teď snad už deset tisíc. Bývalý kolega Vladimír Votápek se ausgerechnet v této chvíli odmlčel, prezident Pavel odletěl na dva týdny do jižního Pacifiku a jeho přítel po boku mlží.

Nevím, jakou zprávu přiveze pan prezident Pavel po svém mezipřistání v New Yorku, pokud ČT také něco netají, ale doporučoval bych, abychom se začetli do knihy O umění válečném starého čínského mistra Sun-c’, přeloženého krásně Oldřichem Králem do češtiny. Dozvěděli bychom se z ní mimo jiné, že jednou z příčin válečných proher je podceňování nepřítele.

Nevím, zda máme brát vážně všechna prohlášení dnes už i nejvyšších vojenských autorit RF, ale mohli bychom se připravit na to, že když to dobře dopadne a budeme přizváni k nějakému menšímu jednacímu stolečku, měli bychom znát odpověď i na tuto otázku. Pan MZV Lipavský se sice ze své krátké návštěvy na Ukrajině už vrátil, kde prý hovořil s panem prezidentem Zelenským celých patnáct minut. Tomu se nechce věřit, ale i ta minutáž o něčem vypovídá. Třeba i přitom šlo o nějakou naši budoucnost.