Nedávno jsem napsal blog o „božím soudu“ nad solárníky (který najdete v odkaze na konci textu) a hned jsem to pěkně schytal.
Psali jsme:
Prý lžu, prý patřím k největším viníkům a tak dále, a tak dále. Ale ono to tak ve skutečnosti nebylo.
Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů bylo nutné přijmout (je z roku 2005), když už ne z principu, tak kvůli sladění našeho právního řádu s Evropskou unií. Můžeme se bavit o tom, že jsme měli více kritizovat Agendu 20-20-20, nepřistupovat na její pravidla a mnoho dalších věcí. To všechno je pravda, měli jsme to dělat. Dneska to v Evropě ví skoro každý, tehdy na samotném začátku tisíciletí bylo oponentů minimálně a jejich argumenty byly čistě ideologické. Navíc jsme k podstatným částem této agendy přišli v době, kdy již byla klíčová rozhodnutí dávno hotová.
V tomto smyslu slova jsme nasedli do rozjetého vlaku, který se dal do pohybu již v devadesátých letech.
Samotný zákon o podpoře obnovitelných zdrojů nám neutratil ani korunu, klíčové bylo a je nastavení prováděcích předpisů. To znamená výšky podpory. Ve skutečnosti jde o toto. Pokud je podpora nastavena tak, že při investici do výstavby elektrárny je návratnost dlouhá, vznikají nové projekty, ale přiměřeně rychle. Jinými slovy jich je stavěno omezené množství. Pokud se ale nutná investice významným způsobem sníží a podpora přitom vzroste, pak je výsledek jasný – rychlá návratnost přiláká nové investice v obrovském množství a výsledkem je drastický růst počtu nových projektů.
Takže co se stalo v ČR? Mezi roky 2004 až 2008 ceny panelů i pro velké odběratele soustavně rostly – dohromady to bylo o více než třicet procent. Zdůrazňuji, že ceny panelů jsou pro náklady celé elektrárny klíčové, do roku 2008 museli investoři vydávat stále více peněz na to, aby fotovoltaickou elektrárnu postavili. V roce 2009 přišel zlom. Zdůrazňuji, že v roce 2009 – tedy v době, kdy sociální demokracie dávno nebyla u vlády. Ceny panelů klesly o u velkých projektů o sedm procent. Prognózy odborníků (například tento text ze září 2009 hovořily o dalším snižování cen klíčových komponentů). V dalším roce pak přišel drastický pád – přesně tak, jak byl předpovězen – a ceny poklesly na méně než polovinu stavu roku 2008.
Jenže nejde jenom o cenu. Jde také o účinnost panelů. Zatímco v letech 2004 až 2008 rostla účinnost relativně pomalu, na konci desetiletí s novými technologiemi skokově vzrostla. I to významně přispělo k poklesu ceny (která je uváděna k výkonu), ale odrazilo se to i do samotné investice, protože každá další generace článků byla schopna produkovat proud i při horších klimatických podmínkách. Na tento aspekt se zapomnělo při určování podpory úplně.
Kdokoliv, kdo se podívá na graf vývoje cen a graf vývoje účinnosti panelů (například ZDE), musí prostě vidět klíčový význam let 2009 a 2010. A měl by také uznat, že v roce 2009 byly jasné hlasy o tom, jak se budou ceny vyvíjet. Tehdy bylo možné udělat rázné kroky.
Je nám (ČSSD) také předhazováno, že jsme v té době zablokovali v parlamentu možnost snížení dotací meziročně o více než deset procent. Ve skutečnosti je to nesmysl – vládní koalice měla dostatečnou sílu na to, aby prosadila změnu a navíc ČSSD tuto věc neblokovala. Ani jsem nenavrhnul snížení limitu maximální změny na pět procent, jak mi někteří dodnes předhazují, když si Milana Urbana (ČSSD) pletou s poslancem Ladislavem Urbanem (KSČM).
A tak je to v této věci se vším. Páté přes deváté, hlavně, když je tento tunel na koho hodit.
Na závěr jednu poznámku. Podle mého pevného přesvědčení je nejlevnější a vysoce ekologickou technologií na výrobu elektřiny jádro. Nic lepšího, spolehlivějšího a pro naši zemi vhodnějšího nemáme. A než na to přijdeme, musíme se spokojit se současným Temelínem, s Dukovany a s uhlím. Sluníčko ani vítr nás nespasí.
