Jako mnoho jiných předpovědí, tak ani tahle nevyšla.
Na strojírenský veletrh (a souběžných pět dalších probíhajících ve stejném termínu) se do Brna hlásí letos 1600 vystavovatelů z 32 zemí (750 z ciziny), dorazí odhadem tak 80 tisíc návštěvníků – převážně lídrů, kteří reálně rozhodují o investicích. Z toho bývá tak 30 až 35 procent zahraničních. Parádní vzpruha pro město a doufejme i pro celou českou ekonomiku.
Byly také doby, ve kterých se do Brna nechtělo prezidentům, případně premiérům, a dokonce ani ministrům průmyslu či financí. Průmysl a strojírenství nebyly v žebříčcích hodnot nijak vysoko a konec konců dodnes jdou děti raději studovat dějiny umění než třeba mechaniku kompozitních materiálů. Jenže životní úroveň obyvatel a vyspělost zemí není posuzována výhradně podle kvality divadel, ale také podle zdánlivě nudných ukazatelů jako je HDP na hlavu nebo podíl exportu na celkové produkci.
Česká republika se kdysi dostala mezi deset nejvyspělejších zemí světa díky svému průmyslu. Dnes jsme někde na 36 místě. Pokud se máme znovu zvednout, nevidím jinou šanci, než právě na svou průmyslovou historii navázat. To ale nestačí - když umíme nebo budeme umět něco unikátního vyrobit, musíme to také umět prodat. A právě proto má brněnský strojírenský veletrh takový význam. Je navíc nezastupitelný v celém systému české ekonomické diplomacie.
To samozřejmě přináší také kontroverzní chvilky. Bude tu speciální seminář k otázkám obchodování s Čínou, který leckdo nevidí tak úplně s láskou. Bude tu Business den Ruské federace, který by se jinak jistě z hlediska laické veřejnosti uskutečnil bez větší pozornosti, ale tentokrát se na něj média zřejmě zaměří. Ostatně zastánci čiré demokracie západního střihu nejspíš obtížně skousnou také seminář o obchodních vztazích třeba s Ázerbájdžánem, o Business dnu Běloruska ani nemluvě. Jenže obchod, stejně jako kulturní výměna nebo diplomacie, má svojí váhu a svůj vliv na uklidňování vášní a kultivaci vztahů, což je přesně to, co nyní potřebujeme ve vztahu s Moskvou, ale v zájmu jejich vlastních obyvatel jindy i s Baku nebo s Minskem.
I když si podobné akce jistě najdou své negativisty, veletrh je především platforma rozvíjení partnerských vztahů a s partnery se lépe diskutuje i o ožehavých věcech. Žijeme v měsících, které jsou charakterizovány obecným růstem napětí a nervozity, nepochopením a upřímně řečeno i obavami. Na veletrhy bychom si ale měli brát pouze děs z kolon na naší D1 a soustředit se na rozvoj obchodu. Čím více se budeme navzájem potřebovat, tím méně na sebe budeme křičet. Čili se také lépe uslyšíme.
