Francie je dlouhodobě známá tím, že na jejím území žije řada zástupců z islámských zemí. Žije tam také nikoliv nepočetná skupina židovské komunity. V zemi však existují nepřehlédnutelní zástupci politické Národní fronty a dalších uskupení, kteří se politicky a ideově dlouhodobě netají svými odmítavými a nepřátelskými postoji k menšinám. Le Pen se měl v reakci na poslední události vyjádřit, že „Dneska je to samé‚ my všichni jsme Charlie, já jsem Charlie‘. Nuže, já lituji, ale já nejsem Charlie,“[1] Nemyslím, že kdokoliv z nás ostatních „je Charlie…“, ale symbolický význam solidární účasti v této rozjitřené atmosféře je více než zřejmý. Nepochybuji o tom, že byl a je zřejmý tento význam i panu Le Penovi. Postoje jeho, jak kdysi na čele francouzské Národní fronty, tak i poté, co je na jejím čele jeho dcera, jsou v této problematice známy. Tedy, neudiví snad z pohledu občana Le Pena. Mohou ale vyvolat otázky, co však sledují a jaká mohou nést řešení v této nedobré situaci. Myslím, že Le Penovo poselství je zřejmé: apelovat na francouzskou společnost, aby se radikalizovala, protože viníci jsou přeci jasní – islám a muslimové. A jaká jsou tedy řešení? Válka všech proti všem? A není náhodou smyslem podobných poselství vlastně přistoupit na hru, kterou rozehrávají třeba právě náboženští fundamentalisté všeho druhu? Vždyť jejich poselství a metody nejsou řešeními. Jsou jen eskalací násilí, které v nemalé míře poškozuje samotné muslimy – viz vyjádření např. šéfa libanonského Hizballáhu Nasralláha: „Dnes vám říkám jasně, že tyto skupiny představují nebezpečí pro země v regionu dnes i v budoucnu. Jasně se ukázalo, že představují největší hrozbu pro islám, jak pro jeho náboženství, tak pro jeho poselství, pro Proroka a pro Korán.“[2]

Nemyslím, že karikatury týdeníku Charlie Hebdo jsou příčinami dnešního stavu a toho, co představuje Islámský stát, jak a ve jménu koho (čeho) koná. Nábožensky zaměřený fundamentalismus toho nejhrubšího zrna je především ideologií zájmové skupiny, která využívá a zneužívá materiální, duchovní a sociální bídu těch, kteří se ocitají na okraji společnosti a jejichž očekávání se obracejí k jednoduchým řešením. K ozbrojeným projevům typu toho z Paříže však může využívat nasazení naopak zainteresovaných osob, majících odpovídající vybavení a výcvik, kterým povaha problémů sociálně slabých vlastně ani nic neříká. Jinak by i část z nich nemohli střílet. Z místa svých násilných činů obvykle mizí a po cestě bez rozdílů vraždí i muslimské zástupce komunit v dané zemi. V povědomí nespokojených lidí a lidí bez výrazných hodnotových a racionálně zvládnutelných postojů však mohou vyvolávat příklon, mohou se stát i jakýmisi „novodobými náboženskými hrdiny“. To je psychologie teroristických aktů podobného druhu známá a ozkoušená.

Co však dalšího může souviset s podobnými činy, jako je i ten z Paříže? J. Gray v této souvislosti poznamenává: „Grandiózní politické a ideologické projekty dvacátého století možná skončily tragédií nebo fraškou, ale většina lidí lpí na naději…“ [3] Selhává-li politika, lidé upírají svou pozornost k „víře“, a to často nikoliv z přesvědčení o povaze jí samotné, „ale ze strachu z prázdnoty, která hrozí, kdyby se naděje v lepší budoucnost vzdali.“[4] Nemohu mluvit za všechny dotčené, včetně těch, co se rozhodli raději „věřit“. Přesto preferuji spíš Grayovu poznámku o tom, že „Al-Káidá má více společného s gangem Baader – Meinhofové než se středověkými asasíny. Stejně jako jakobíni a bolševici jedná Al- Káida na základě apokalyptické víry, že lidskou společnost lze přeměnit terorem.“[5] Mohu souhlasit v tom, že chybí-li alternativa (alternativy), jíž (jimiž) by všichni kritici stávajících poměrům chtěli ohromit davy a masy „zdola“, pak jsou výkřiky typu pánů Filipa a spol., tzv. zleva jen mlácením prázdné slámy, viz: „Jsou to neustálé snahy Spojených států amerických o takzvaný vývoz demokracie a jejich vlastních hodnot do cizích suverénních států, které mají nejen dlouhodobější historii, ale i jinou kulturu. Navíc jde o snahy, které jsou jen evidentní zástěrkou pro primární reálně ekonomické zájmy na těchto územích.“[6] Nemyslím, že to byla prosperita Libye a jejích občanů, co vedlo k pádu režimu M. Kaddáffího, stejně, jakože syrský režim Bašára al- Asada měl v prvé řadě na mysli blaho svých občanů, proto je zkoumán pro podezření z užití chemických zbraní právě proti vlastním lidem. A můžeme pokračovat, že?! Jenže tzv. zleva alternativu nemáme, nemáme ani postup alternativních sil usilujících o změnu kapitalismu, na němž tzv. zleva nemalá část poměrně vydatně mocensky, finančně i osobně participuje. Mezitím elity Západu zažívají i nadále další a další políčky ze strany těch, o nichž dosud bez valného odporu rozhodovali a kteří jim vystavují vizitku dosavadního nerovného rozložení sil ve společnosti, ve kterých by právě občan měl být tím, kdo bude více a více středobodem rozhodování a vládnutí.

Za vlády socialistického prezidenta Francie Hollanda dochází k odchodu, části nikoliv nevýznamné, populace ze země, tedy Židů. Že by reminiscence let třicátých minulého století? Opravdu jsme až tak daleko dokázali posunout význam odkazu vyhlazovacích praktik století přecházejícího?

Ano, část z našich politiků vyzývá k řešení těchto dalších souvisejících problémů (díky některým svým poradcům ještě z  období roku 1989) autoritou Ruska. Jistě. Velmocenská politika této země se ale až tolik neliší od té, tolik americké, kritizované. Co ale nabízí jiného ona ruská, než zase jen profit svých vlastních elit… – je totiž jedno, zda soukromokapitalistických, státně byrokratických, ale především proputinovských (stávajících a vládnoucích) nebo těch ze Západu, pro prvně jmenované, amerických a liberálně úpadkových? Není mi příliš znám rozdíl.

Co ale je již nyní možné říci? Není to islám, jedno z monoteistických náboženství z tohoto světa, kdo je příčinou běd, rizik, mrtvých a utrpení. Jsou to ideologie těch prahnoucích po znovuvzkříšení toho, co lidstvo opětovně zneschopní, znesváří a znepřátelí, aby ti, co rozsévají zkázu ve svých poselstvích, si je opětovně podrobili a učinili z nich poslušné poskoky zkázy.

A možné doporučení? Začněme dialogy civilizací v duchu např. tohoto:

Rci: „Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého, jenž našeptává do hrudi lidí, ať již je z džinů, či z lidí!“[7]

Co dodat? Čím se budou lišit vítězové v 21. stol., když jiní budou i nadále trpět?

[1] Já nejsem Charlie, vzkázal Le Pen. Časopis prý má anarchistické základy. Idnes.cz [online], Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/jean-marie-le-pen-a-reakce-na-charlie-hebdo-fpk-/zahranicni.aspx?c=A150110_163715_zahranicni_ert. [cit. 13. 1. 2015]

[2] Extremisté ublížili islámu více než karikatury Proroka, řekl šéf Hizballáhu. Novinky.cz [online]. Dostupné: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/358373-extremiste-ublizili-islamu-vice-nez-karikatury-proroka-rekl-sef-hizballahu.html. [cit. 13. 1. 2015]

[3] GRAY, J., Kacířství. Praha: Dokořán, 2006. s. 10 – 11. ISBN 80 – 7363 -060 – 5.

[4] Tamtéž, s. 11

[5] GRAY, J., Kacířství. Praha: Dokořán, 2006. s. 19. ISBN 80 – 7363 -060 – 5.

[6] Převratné vyjádření šéfa KSČM Filipa: Mám strach, že nám EU přidělí uprchlíky, musíme se bránit. Islamismus je problém číslo jedna. A trapný debakl USA... Parlamentní listy.cz [online]. Dostupné: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Prevratne-vyjadreni-sefa-KSCM-Filipa-Mam-strach-ze-nam-EU-prideli-uprchliky-musime-se-branit-Islamismus-je-problem-cislo-jedna-A-trapny-debakl-USA-353066  [cit. 13. 1. 2015]

[7] Korán. Praha: Academia, 2000, s. 616. ISBN 80 – 200 - 0264 – 4.