Šlo naopak o zcela vědomou inzultaci postižených dětí i jejich rodin. O prezidentovu podporu jejich vyloučení ze společnosti jako překážky, která ostatní jen zdržuje a obtěžuje.

Prezident vědomě odmítá představu, že součástí výchovy je i výchova k pomoci silnějších slabším, schopnějších potřebným. Nevidí hodnotu motivace dětí pomoci spolužákovi do schodů nebo své schopnosti porozumět vyučované látce prohloubit nikoli jen excelováním v testech zvládnutí drilu, ale i schopnosti věc někomu jinému pomoci vysvětlit. Vylučuje jemnější strukturu, kde kromě extrémů odkázaných pouze na soucit, existuje většina těch, které postrčí pomoc, motivace a kultivace, se které jim může poskytovat především jejich každodenní okolí. Cítí se prostě bylt prezidentem deseti milionů sobců, kteří kromě "urvi pro sebe, co můžeš", k jiným hodnotám být vedeni nemají - oni sami, ani jejich děti.

Je s podivem, že jako vrávorající postava odkázaná na hůlku a asistenci lidí kolem, není schopen hodnotu pěstování empatie, sounáležitosti a pomoci ocenit a podpořit (i když to osvětluje jeho vlastní pochopení třeba pro finance hradního kancléře bez ohledu na souvislosti e exekučním byznysem apod.)

Řeči o rovnocenné komunitě v souvislosti s etnickým složením jsou rasismem skládajícím hold apartheidu.

Zemanova ironická poznámka směřovaná k ohleduplnější terminologii navádí na otázku, jak by se tvářil na to, kdyby mu hradní protokolář v rámci bourání Potěmkinovy vesnice podkopl místo úslužného poskakování kolem hůlku, o kterou se opírá, se zdůvodněním, že si nějaký opilý dědek stejně nic jiného nezaslouží a že jakákoli pomoc je jen politickokorektní přetvářka, která je nejen pokrytecká, ale samým umožňováním hlavě státu vykonávat funkci zpomaluje chod společnosti jako pomalejší auto v koloně a stahuje ji dolů jako mlýnské kolo nasazené na krk nemocné osobě hozené do bažiny.