Evropská politika je totiž velmi svázána platným mezinárodním azylovým právem a každé rasantní řešení by bylo okamžitě napadnuto. V kontrastu s tím je velmi často zmiňována nekompromisní praxe australských úřadů při řešení stejného problému. Jen pro krátké vysvětlení, Austrálie uprchlíky na své území vůbec nepouští, tedy buď jim blokuje cestu, nebo je internuje na přilehlých ostrovech a distribuuje je do okolních zemí, pro které může být jejich přijímání přínosem, především do Kambodži a Nové Guineje, a to na základě bilaterálních dohod. Pokud se tento model dává za příklad Evropě, narazí se právě na rozdílnou azylovou politiku a právo, které Evropa, resp. Austrálie uplatňují. Proto je zde na místě skepse, že by snad jednání ministrů EU něco zásadního vyřešilo.
Na tomto místě je ovšem třeba si uvědomit, že podoba mezinárodního azylového práva vznikala za úplně jiné světově politické situace. Arabské a africké země byly pevně drženy v opratích jejich tehdejších vládců a počty uprchlíků byly zlomkem toho, co vidíme v poslední době. Proto jsme si mohli dovolit velkorysé humanitní postoje. S těmito počty si velmi snadno poradily dotčené cílové země po stránce ekonomiky, sociálního systému i tolerance. Jenže nynější situace je naprosto odlišná. Přestaňme si lhát. Tyto humanitní postoje si nemůžeme dále dovolit. Celý muslimský svět je zmítán válkami, terorismem, bezvládím a z toho plynoucí bídou, strachem a beznadějí. Nechme teď stranou polemiku o tom, že na tomto stavu se velkou měrou podepsal právě „západní svět“ v čele s USA a přiznejme si, že toto množství uprchlíků Evropa nemůže zvládnout, pokud se tomu nepostaví opravdu rasantně. Přiznejme si, že si nemůžeme dovolit zachránit všechny a přitom zahubit sebe. Přiznejme si, že v tomto množství je jejich integrace v Evropě díky nekompatibilitě kultur, náboženství, tradic a vzdělání nemožná. Přiznejme si, že toto zákonitě vyústí v eskalaci obrovských sociálních, ekonomických a kulturních problémů, jejichž řešení bude výrazně bolestnější, jestli vůbec možné. Přiznejme si, že toto musíme řešit jako celá Evropa. A to nejen z toho pohledu, že tento stav nyní nejvíce odnáší Itálie, Španělsko a Řecko, tedy přesně ty země, které si mohou přehnanou velkorysost nejméně dovolit. A přiznejme si fakt, že my sice na oko můžeme být relativně v klidu, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Česká Republika sice není pro uprchlíky sociálně atraktivní a krom toho má na evropské poměry poměrně slušnou ochrannou azylovou legislativu, nicméně jednou jsme součástí Shengenu a důsledky na nás tvrdě dopadnou, jen možná o něco později.
Jestli je nyní pro Evropu největší překážkou pro úspěšné řešení problému platná azylová legislativa, tak ji prostě změňme! Ano, bude to kontroverzní téma, na kterém se bude spousta (ne)ziskových humanitárních organizací bouřlivě zviditelňovat, bude kolem toho velké mediální drama. Ano, bude to téma pro Evropu postavenou na svých křesťanských základech velmi citlivé. Já jsem ale pevně přesvědčen o tom, že takovýto krok bude mít u občanů evropských zemí velkou podporu. A zrovna tak jsem přesvědčen o tom, že jsme součástí vyspělé civilizace a je správné, abychom pomáhali druhým, byli velkorysí a humánní. Ale jen do té míry, kterou si můžeme dovolit. A ta míra již byla překročena.
Apeluji na evropské politiky: Přestaňte strkat hlavu do písku, seberte odvahu, přiznejte si svoje chyby a začněte intenzivně pracovat na záchraně Evropy, která se strmě řítí do jisté záhuby. Zeptejte se aspoň jednou svých občanů, co od vás očekávají. Mějte na paměti odkaz našich předků, kteří bojovali za Evropu takovou, jakou jsme po nich zdědili. A pamatujte na naše děti a na to, co zdědí ony po nás.
