Toho dne před sedmdesáti lety byl pátek. Vrátil jsem se ze školy. Ještě jsem nevěděl, že to je můj poslední den v jednotřídce na vesnici, kam jsme se museli za války vystěhovat, protože moji rodiče pomáhali Židům. Těšil jsem na svoje sedmileté narozeniny, které jsem měl slavit za pár dní.
Den před tím večer přišel domů táta, kterého jsem už dlouho neviděl. Maminka mi říkala, kdyby se někdo na tátu ptal, abych řekl, že pracuje v Německu, ale já věděl, že to není pravda. Táta ještě v noci odešel a ozval se až za týden, za týden, který maminka po zprávách z bojující Prahy proplakala. Tátovu fotku na barikádě mám pověšenu na zdi ve své kanceláři.
Večer na dveře naší místnosti ve venkovské chalupě zabouchali tři vojáci v podivných uniformách, které připomínaly ty německé. Ale oni nemluvili německy, mluvili řečí, které jsme rozuměli, neboť oni říkali jediné slovo: chleb. Dostali, co chtěli, a zmizeli v lese za domem. Nebyli to partyzáni, jak jsme se tenkrát s polovinou vesnice domnívali, ale vojáci Buňačenkovy vlasovské divize, kteří pak cestou na západ zasáhli do pražského povstání způsobem, který mnozí historikové považují pro úspěch povstání za rozhodující. Nevím, jaký byl jejich konec, ale jistě nebyl dobrý….
Vzpomínám na tuto historii proto, že se často zamýšlím nad slovy z filmu Všichni dobří rodáci: a co jsme vlastně mohli? Co jsme si navařili a jak jsme mohli ovlivnit osudy své i druhých. V mnohém jistě ne, ale to, že dnes po sedmdesáti letech jsme se dostali do situace, kdy říct, že Prahu osvobodili Rusové, je třeba pomalu stejné odvahy jako říct za komunistů že Plzeň osvobodili Američané, to, že nám pseudopolitici a pseudohistorici vykládají, že Ukrajinský front byl složen z Ukrajinců a žádní Rusové se na osvobození nepodíleli také proto, že v podstatě o žádné osvobození nešlo, to jsme si opravdu zavinili a na to pyšni být nemůžeme.
Pokloňme se raději památce těch, kteří před těmi sedmdesáti lety věděli kde je jejich místo a za toto vědomí také položili své životy. Oni si tu věčnou paměť od nás zaslouží.
