Obrovská socha krále na koni v katedrále v Bamberku patří odedávna k symbolům německého umění. Patřila i k součásti nacionálního uvědomění v hitlerovském Německu, když nacističtí ideologové dospěli k poznání, že »fascinující pohled jezdce je typickým projevem nordické rasy«. Ve skutečnosti se však »neznámý sochař 13. století inspiroval plastikami králů z francouzské katedrály v Remeši«.
Ano, jsem si dobře vědom, že mocný německý soused své časté agrese zdůvodňoval jednou šířením křesťanství, podruhé udržením monarchie, potřetí životním prostorem, rasismem a novým evropským pořádkem. Aktuálně se však německá kancléřka A. Merkelová vyjádřila korektněji: »Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války«. K tomu pak 9. května letošního roku dodala: »Zvládnutí dějin je cestou ke smíření«.
Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Druhá světová válka skutečně nebyla žádným zlým snem, ale reálnou apokalypsou, jež je vyjadřována strašlivými bitvami, koncentračními tábory, gestapáckými mučírnami, heydrichiádou, Lidicemi, Ležáky, Ploštinou i Javoříčkem. A je příznačné, že nacističtí vojáci, kteří neměli s masovým vražděním žádné velké problémy, nesli na svých opascích nápis »Gott mit uns« – Bůh s námi.
Proč se například proti »úspěšně« fungující mašinérii masového vraždění Židů v Osvětimi nezasáhlo dříve? Americký historik John Conway dospěl k závěru, že »priority byly směřovány k jiným cílům«. Mnohem jasněji se však v roce 1984 vyjádřil David Wyman: »Pro americkou armádu představovali evropští Židé vedlejší problém a nežádoucí břemeno«.
Vím, velmi dobře vím, komu vděčíme za naši svobodu. Bojovali nejen ve stejnokrojích sovětských, ale také amerických, britských, francouzských, polských, rumunských, československých či jiných spojeneckých armád. Odmítám však jednostranné či zkreslené výklady historie.
Ano, na jaře roku 1945, po téměř šesti letech válčení, dospěla druhá světová válka v Evropě k dramatickému závěru. Přestože Hitlerův poslední rozkaz zněl »Vést boj fanaticky, vynalézavě, všemi prostředky,« bylo koncem dubna 1945 jasné, že válka je pro nacistické Německo ztracena. Dne 26. dubna zahájila Rudá armáda útok na Berlín a již 28. dubna se území Berlína ovládané fašistickými vojsky výrazně zmenšilo. Dne 2. května 1945 Berlín definitivně padl.
Mezitím se americká armáda pod velením generála Eisenhowera dostala dunajským údolím až k Linci a další americké jednotky stály na československých hranicích.
Dne 30. dubna 1945, v den své sebevraždy, jmenoval Adolf Hitler svým nástupcem velkoadmirála Dönitze, jenž začal vyjednávat se spojenci o příměří. Zároveň v noci z 30. dubna na 1. květen odevzdal náčelník německého generálního štábu generál Krebs sovětskému velení žádost o klid zbraní v Berlíně, aby bylo možno začít jednat o příměří. Oba tyto návrhy však byly odmítnuty s tím, že Německo má jedinou možnost – bezpodmínečnou kapitulaci.
Bezpodmínečná kapitulace nacistických ozbrojených sil byla pak podepsána 7. května 1945 v hlavním stanu generála D. Eisenhowera v Remeši. Jakmile se po celé zeměkouli rozlétla výzva německého generála Alfreda Jodla vzdát se, propukly oslavy od Moskvy a Paříže až po Londýn a New York. Ty však ochably, když americký prezident Harry S. Truman důrazně upozornil posluchače rozhlasových přijímačů, že válka ještě není vyhraná.
Navíc sovětské velení trvalo na podpisu kapitulačních dohod přímo v Berlíně, což se stalo o den později ve štábu Rudé armády. Německo zde zastupoval maršál W. Keitel a s ním generálové Friedeburg a Stumpff. Za spojence přijali tuto úplnou kapitulaci sovětský maršál G. K. Žukov, britský maršál A. W. Fedder, americký generál C. A. Spaatz a francouzský generál J. de Tassigny. Ukončení všech bojových akcí bylo stanoveno na 8. květen 1945 ve 23.01 hodin a platilo pro všechny nacistické jednotky.
Americký prezident měl ovšem pravdu. Ve skutečnosti bojovaly některé nacistické jednotky ještě o den déle v naději, že se probijí na tu část německého území, již ovládali západní spojenci. Tyto boje probíhaly zejména v Československu, Kuronsku, Východním Prusku, Chorvatsku a na Krétě.
V Praze zasáhly především jednotky SS z benešovského cvičiště. V té chvíli se do bojů vložila i 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova pod vedením generála Buňačenka. Její jednotky zničily německé dělostřelecké baterie ostřelující Prahu ze Strahova a obsadily Smíchov.
Dne 8. 5. 1945 německé velení skupiny armád Střed vydalo svým jednotkám rozkaz zahájit rychlý ústup k americkým liniím. Odpoledne pak velitel německých vojsk v protektorátě generál Toussaint podepsal s představiteli České národní rady a vojenského velitelství Bartoš Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil. Většina německých jednotek pak zahájila ústup.
Výjimku tvořily jen oddíly SS podřízené generálu Pücklerovi, které nadále bojovaly ze všech sil. Na ústup z Prahy se daly až 9. května 1945 pod náporem přijíždějících tankových jednotek Rudé armády. Od těch dob se den vítězství oslavoval na Západě 8. května (s výjimkou Francie, která jej slavila již 7. května) a na Východě 9. května. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že ještě 10. a 11. května neutuchaly urputné boje u Milína a Mělníka nedaleko Prahy. Poslední boje druhé světové války v Evropě se pak odehrály u vesnice Slivice nedaleko Příbrami v noci z 11. na 12. května 1945, kde rudoarmějci bojovali se šestitisícovým uskupením vojsk SS. Zde sovětští dělostřelci pod vedením plukovníka Samochina vybojovali tu definitivní vítěznou tečku.
Stávající prezident české republiky Miloš Zeman však 8. května 1990 prosadil ve Federálním shromáždění ČSSR změnu: »…nahradit datum 9. května datem 8. května«. Prý se tím, alespoň podle M. Zemana, »začleníme do data obdobně slaveného civilizovanými evropskými státy,« což je prý »malý, ale přece jen krok k našemu návratu do Evropy«. Pokud mám mluvit za sebe, tak jsem byl vždy ideově nezávislý na svérázných sloganech o návratech do Evropy, protože odporovaly středoevropským zkušenostem, vědeckému pojetí smyslu českých dějin a samému chápání historie, jež se nikdy nikam nevrací. My jsme se do Evropy nemuseli vracet, nikdy jsme ji totiž neopustili.
Miloš Zeman měl tenkrát oponenty i ve vlastních řadách: »Když jsme projednávali ve výborech pro kulturu a výchovu otázku oslav května,« prohlásil například tehdejší poslanec Sněmovny lidu Ivan Fišera, »diskutovali jsme o podobném problému.« Fišerův závěr byl pak následující: »Devátý květen byl výrazem uznání celé tragické povahy druhé světové války a strašného utrpení prostých nevinných lidí… myslím si, že v daných historických souvislostech se nedopustíme chyby, když ponecháme 9. květen jako státní svátek.«
Ivan Fišera se svým návrhem neuspěl. A tak o pět let později se v tisku psalo, dokonce velmi často, i o tom, že by se prý nemělo moc slavit ukončení druhé světové války, protože se Československo údajně jen těžko dá zařadit k vítězným státům, a že prý v květnu 1945 nepřišlo osvobození, ale další poroba.
Dovolím si proto připomenout účast československých vojáků v bojích proti fašistům jak na Východě, tak i na Západě, hrdinství, které prokázali v bojích na Dukle i u Tobruku. A rovněž statečnost ilegálních pracovníků a partyzánů, účastníků Slovenského národního povstání i Květnového povstání českého lidu. A nelze opomenout ani již zmíněné české vesnice Lidice a Ležáky, které byly vymazány z povrchu zemského.
Ano, to jsou všechno nepopiratelná fakta, která odmítají ideologickou perverzi těch, kdo chtějí snížit význam československé účasti ve válce na straně spojenců nebo ukazovat život v protektorátu jako v právním státě, kde dokonce »gestapo se řídilo zákony«. A ve stejné míře vyvolávají nevoli účelové projevy neúcty k úloze Rudé armády při porážce hitlerovských vojsk na území Československa.
Kolik špíny se jen v poslední době sneslo na historii osvobození našeho hlavního města v květnu 1945! Fakta ovšem odporují různým variantám ideologického tlachání.
Hodně se píše například o tom, že rozhodující úlohu v Pražském povstání a osvobození Prahy prý sehráli vlasovci. Ti vlasovci, jejichž hanebnou úlohu odmítali i Američané, Britové a Japonci.
Jistě, vlasovci, jak již bylo uvedeno, v Praze skutečně bojovali. Byla to však do jisté míry jen válečná epizoda, o které se do roku 1989 bohužel příliš nemluvilo. Pokusy některých nynějších historiků a novinářů udělat z generála Vlasova hrdinu a uvádět ho jako »opravdového osvoboditele Prahy« jsou ovšem značně nekorektní. Pokud by Rudá armáda nepřispěchala na pomoc, jedna vlasovská divize, která se postavila na stranu povstalců, by nemohla odolat fašistickým vojskům. V Čechách bylo totiž rozmístěno 62 nacistických divizí, z toho 14 tankových, téměř 10 tisíc děl a minometů, kolem jednoho tisíce letadel a přibližně milion fašistických vojáků. Tento obrovský stroj elitních nacistických vojsk mohl pražské povstání nepochybně utopit v krvi.
Skutečnost, že se jednotky generála Vlasova objevily v květnu 1945 v bojující Praze, byla zjevně spojována s nadějí vykoupit se na poslední chvíli za zradu a spáchaná zvěrstva se snahou získat odpuštění, když ne ze sovětské strany, tak alespoň západních spojenců. Mlčí se i o tom, že od vytvoření armády generála Vlasova v souladu s jeho manifestem, který byl přijat v Praze v listopadu 1944, jeho armáda bojovala na straně hitlerovských vojsk nejenom proti Stalinovi a Sovětskému svazu, ale i proti jeho spojencům v antihitlerovské koalici, tedy »imperialistům a plutokratům z Anglie a USA,« jak opakovaně prohlašoval sám generál Vlasov.
Jakmile se zjistilo, že americká vojska nepřekročí demarkační čáru na východ od Karlových Varů, Plzně a Českých Budějovic, čímž se zhroutila i naděje na útočiště u americké armády, tak 7. května 1945 vlasovci urychleně opustili Prahu.
Ano, Vlasov byl rozporuplný zrádce, stejně jako Quisling v Norsku nebo Pétain ve Francii. Nevím však o tom, že by se Quislingovi nebo Pétainovi stavěly pomníky nebo že by se je někdo snažil glorifikovat.
Jsou tací, kteří si až příliš často kladou otázku: »Jak dlouho ještě je možno oslavovat vítězství spojenců ve druhé světové válce?« Poněkud cynická odpověď má prý následující podobu: »Dokud nezačne ta třetí světová.« Ovšem vědomí, že v sázce byla před sedmdesáti lety naše svoboda, naše nezávislost i samotná existence našeho národa, mne vede k mnohem racionálnější odpovědi: Aby ta třetí světová válka nikdy nezačala. A to především proto, abychom nemuseli odvracet nebezpečí, jimiž by byla ohrožována sama existence lidského rodu. A také proto, aby se každé jaro znovu a znovu probouzel život, kvetly šeříky a usmívaly se naše děti i vnuci.
Miroslav GREBENÍČEK
publikováno 11. května 2015 v deníku Haló noviny
